98
V.
S .
A L E X A N D E R
•
Z R A D A
B Í L É
R Ů Ž E
Navštívila jsem jinou kavárnu poblíž té předchozí, kde jsme si daly rychlý oběd, objednala jsem si kávu a koláčky a čekala, až se na protilehlém rohu objeví Lisa s kufrem. Dohodly jsme se, že jestli se neukáže do sedmi, kdy kavárna zavírá, půjdu na nádraží a odjedu domů bez ní. Snažila jsem se zachovat klid, ale přistihla jsem se, že každých třicet vteřin zírám z okna, zkoumám jídelníček položený na stole, anebo si s přehnanou důkladností leštím brýle ubrouskem. Připozdívalo se a většina lidí se rozešla do svých domovů. Nervózně jsem svírala šálek a lžičku, ustaraná, že se Lise něco stalo. Ale asi deset minut před sedmou jsem ji zahlédla, jak stojí za oknem a pohupuje kufrem v pravé ruce. Zaplatila jsem a pospíchala za ní na nároží. Dlouho jsem ji objímala jako dávno ztracenou příbuznou. Na hlavy se nám začal snášet sníh a tál na mých zahřátých brýlích. Přitáhly jsme si kabáty blíž ke krku. „Promiň, že jsem tě nechala čekat,“ zašeptala Lisa, „ale už jsem vhodila nějaké obálky do schránky poblíž nádraží.“ Podívala se na kufr stojící u jejích nohou a počkala, až kolem nás projde pár chodců. „Tmavé ulice, prázdné budovy a poštovní schránky na opuštěných místech jsou pro nás ideální – a kromě toho se nemusíme tahat s takovým nákladem. Provázek jsem už přeřízla, takže stačí otevřít kufr a vyndat dopisy.“ Sníh, řezavý vítr, tma a prázdné ulice nám úkol usnadnily víc, než jsme předpokládaly. Obálky jsme nastrkaly do schránek v Margareten i Wiedenu. Jediný znepokojivý okamžik nadešel, když se u nás znenadání vynořila matka se synem, kteří dováděli v čerstvém sněhu. Odvrátily jsme se od nich a oni nás minuli, aniž se ohlédli. Před poslední zastávkou jsme odbočily do zapadlé uličky, kde jsme prořízly podšívku mého kabátu a vylovily z ní poslední dopisy. Byla jsem ráda, že jsou venku a v bezpečí poštovní schránky, protože se sesypaly k jedné straně a já musela kabát vyvažovat. I na Mariahilferstrasse převážně vládla tma, obchody byly na noc zavřené a zabezpečené roletami, ačkoliv někteří lidé se trousili do restaurací a z nich.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508185
99
V.
S .
A L E X A N D E R
•
Z R A D A
B Í L É
R Ů Ž E
Přikrčily jsme se pod střechou opuštěných stánků tržiště, kde se přes zimu neprodávalo. Lisa vklouzla rukou do kufru a vytáhla štos letáků. Sbalila jsem je do ruličky a zastrčila do tajné kapsy v kabátě. Rozhodly jsme se, že se rozdělíme, a v půl deváté se sejdeme na vlakovém nádraží, kde si budeme jedna od druhé udržovat odstup jako cestou z Mnichova. Kráčela jsem po Mariahilferstrasse, kde se v nevlídném počasí pohybovala jen hrstka lidí. Všimla jsem si otisků bot v čerstvě napadlém sněhu. Následovala jsem je, dokud neskončily v podobě rozmazaných šmouh u dveří s číslem 25, což byla vysoká kamenná budova, jež ani v hutném přítmí nezapřela svou světle žlutou fasádu. Hned vedle bylo klenotnictví s výlohou plnou hodin: stolních s kulatým ciferníkem, budíků se svítícími číslicemi a rafičkami, hranatých nástěnných hodin s kyvadlem a zkosenou skleněnou skříňkou, a za nimi, mimo výlohu, v místnosti odměřovaly čas stojací hodiny. Zaslechla jsem, jak všechny najednou odbíjejí půl osmé a jejich zvuk mi tiše rezonoval v uších. Vchod mi připadal jako ideální místo k distribuci prvních letáků. Sáhla jsem do kabátu a připravila jsem se je vytáhnout, když vtom se za mnou ozval hluboký hlas, až jsem nadskočila úlekem. „Mohu vám nějak pomoct, Fräulein?“ Ohnula jsem se v pase a předstírala záchvat kašle. Nakonec jsem se napřímila a otočila jsem se. Zíral na mě nějaký muž. Byl hladce oholený a měl hranatou bradu – víc jsem ve slabém světle neviděla – a měl na sobě klobouk typu „homburg“ se zúženou střechou, černý kabát v délce po kotníky a nad levým loktem pásku s hákovým křížem. V duchu jsem pátrala po výmluvách a namáhavě hledala slova. „K smrti jste mě vyděsil,“ vydechla jsem nakonec. „V takovém počasí sotva potkáte živou duši.“ „Přesně moje řeč.“ Roztáhl rty ve vynuceném úsměvu. Zacouvala jsem do vchodu klenotnictví. „Není divu, že jsem nastydla. Překvapil jste mě v okamžiku, kdy jsem hledala kapesník.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508185
100
V.
S .
A L E X A N D E R
•
Z R A D A
B Í L É
R Ů Ž E
„Smím vidět vaše doklady?“ zeptal se a napřáhl ke mně ruku v kožené rukavici. „Samozřejmě, ale skutečně je to třeba?“ Znovu jsem zakašlala a zachvěla se zimou… a rozjitřenými nervy. „Ano. Doklady, prosím.“ Zalovila jsem v kabátu a podala mu je. Vytáhl zapalovač a škrtl kolečkem. Vyskočil plamínek a zatřepotal se v ledovém vzduchu. Jeho plamínek se míhal na skle a ve vzduchu byla cítit nafta. Muž rychle zkontroloval moje doklady a vrátil mi je. „Studentka z Mnichova,“ prohodil, zapálil si cigaretu a zaklapl zapalovač. „Co vás přivádí do našeho dalekého města?“ Zastrčila jsem doklady zpátky a pevně jsem si založila paže na hrudi, aby mi náhodou nevypadly letáky. „Byla jsem na návštěvě u tety mé kamarádky.“ Schválně jsem svou výmluvu poopravila, abych vysvětlila, proč mířím na nádraží. „Dnes večer se vracíme do Mnichova.“ „Na nakupování je trochu pozdě.“ Otočil hlavu a vyfoukl kouř do větru. „Mámě se rozbily nástěnné hodiny.“ Sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Ukázala jsem do výkladu. „Stýská se jí po jejich odbíjení. Napadlo mě dát jí nové k – “ Na poslední chvíli jsem se zarazila. Málem jsem řekla „k Vánocům“. Nesměli jsme je slavit. „Kamarádčina teta mi doporučila tento obchod.“ Na okamžik jsem zadržela dech, protože jsem se sama chytila do pasti. Co když se zeptá na její jméno a adresu? Z odpolední procházky jsem si zapamatovala pouze pár názvů ulic a on po mně může chtít, abych ho odvedla na místo a svá slova doložila. „Obchody jsou už pár hodin zavřené. Určitě to víte.“ Naklonil se ke mně blíž a probodával mě tmavýma očima zpod krempy klobouku. „Ano, tohle je vážně dobrý obchod. Býval židovský…, ale už není.“ „Už mi začíná být strašná zima a neměla bych se bavit s cizím člověkem,“ zadrmolila jsem a začala se sunout k chodníku. „Neměla bych volat o pomoc?“
Ukázka elektronické knihy