Jonnina žačka
78
Jednou na podzim začala Jonna dávat hodiny soukromé žačce. Dívka se jmenovala Mirja, byla to vysoká, nebývale zachmuřená osoba, která nosila pláštěnku a umělecký baret. Jonna vysvětlovala, že má Mirja nadání, ale než s ním půjde něco podniknout, musí se žačka naučit vážit si pracovního materiálu, což možná nějaký čas potrvá. Zatím nechávala na kovových deskách zbytky tiskařské černi. Mirja uprostřed plechovky s barvou vždy vyryla hluboké díry a cucky tarlatánu vyhodila, což je naprosto neomluvitelné. Musím to s ní vzít úplně od začátku, vysvětlovala Jonna. Nemá o věcné vážnosti grafiky ani ponětí, jen tvoří talentované obrázky. Mari se zeptala: Jak dlouho u tebe bude pracovat? Bude dostávat i stravu? Ale kdepak, jen kafe. Možná občas obložený chleba, ta holka má neustále hlad. Vyvolává to ve mně vzpomínku na dobu, kdy jsem sama studovala a nikdy jsem se dosyta nenajedla. Ve dnech, kdy přicházela Mirja, nemohla Jonna pracovat na ničem jiném. Mari se držela stranou a dělala si starosti. Jonna měla samozřejmě k vyučování přirozené vlohy, řadu let působila jako nadšená učitelka na umělecké škole, dokud ji to celé neunavilo a nezachtělo se jí mít klid na vlastní práci. Učení, pomyslela
si Mari, opravdovou schopnost učit má rozhodně v sobě. Bavilo ji to. Myslím, že to chápu, říkala Mari, předávat svoje vědomosti dál a doufat, že alespoň někdo bude v její profesi smysluplně pokračovat… Stejně v ní ale budila Mirja a její umělecká pláštěnka silné podezření. Někdy se Mari zeptala, jak dívce učení jde. Jonna odpověděla dost úsečně, že se žačka aspoň naučila vážit si měděných desek a začala po sobě uklízet. Ale nemusíš jí snad vařit? Ne, ne, už jsem ti to přece říkala. Jen kávu. Když ale Mari jednou zašla k Jonně v jiný den než obvykle, aby si půjčila kleště, dorazila přímo na velkolepou svačinu. Podávaly se dva druhy salátu, camembert, paštičky a hovězí, které měly mít Jonna s Mari druhý den k večeři, bylo nakrájené na úhledné plátky a ozdobené petrželkou. Ke všemu ještě Jonna zapálila na stole svíčku. Pily kávu. Mari se demonstrativně jídla ani nedotkla. Mirja byla mimořádně málomluvná. Po chvíli si začala něco uhlem kreslit na ubrousek. Co to je? zeptala se Mari. Skica. Aha. Skica. To mi připomíná naši výtvarnou školu, kde chodili všichni společně na kafe do kavárny za rohem, přitom si něco čmárali na cigaretové krabičky a tvrdili, že právě teď dostali velkou inspiraci. No jo. Je pěkné, že se nic nemění. Jonna se obrátila k Mirje: Chutná ti můj salát? Nechceš si vzít trochu domů? Salát skončil v plastové krabičce a Mirja navíc dostala půlku sýra a sklenici malinové marmelády. Když odešla, Mari se zeptala: Copak se nikdy neusmívá? Ne. Ale dělá jisté pokroky. Musím s ní mít trpělivost. Mari namítla: Když to takhle půjde dál, bude pěkně tlustá. Viděla jsi, co se do ní vejde?
79
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508172
80
Mladí jsou hladoví, namítla Jonna odměřeně. A když jsem byla malá, byla jsem stejně plachá. Haha, zasmála se Mari. Není plachá, jenom se ani nesnaží být přívětivá, myslí si, že být zachmuřená působí umělecky. Nemůžeš mi ukázat něco z jejích prací? Ne, ještě ne. Pořád hledá výraz. Mari to časem začalo štvát čím dál tím víc. Svačinky ve třech se opakovaly, bylo to dost trapné, ale Mari si nemohla odpustit, aby se na vlastní oči nepřesvědčila, jak Jonna svoji chráněnku rozmazluje. Dneska je chladno, Mirjo, proč sis nevzala čepici? Říkala jsem ti přece, ať si ji vezmeš. Půjč si moji. Napsala jsem ti seznam výstav, které bys měla vidět, Mirjo. To je recept na salát, mohla by ses ho naučit udělat sama. Tady máš pár knih o grafických technikách, které by se ti mohly hodit… Bylo až nepochopitelné, že Jonna, která si od okolního světa dovedla udržovat tak chladný odstup, najednou přímo hýčkala osobu, jež podle Mari neměla ani špetku obvyklé civilizované laskavosti, o šarmu ani nemluvě. Bylo to neomluvitelné, ale jednou, když byla Mari v Jonnině ateliéru sama, otočila k sobě jednu Mirjinu akvatintu. Za moc nestála. Podzim ubíhal dál. Jonna odložila vlastní práci stranou a vyráběla police na knihy, které vůbec nepotřebovala. Mirja za ní docházela pravidelně, pořád stejně hladová a zachmuřená. Jednou Mari zjistila, že Jonna začala Mirje dávat vitaminy, pečlivě uschované v malé plechovce na psacím stole. Jak vidím, začala Mari, staráš se o Dceřino zdraví opravdu skvěle. A dala jsi je do mé plechovky. Kdepak, je to jen podobná plechovka. Ty svoje jsi dostala ráno. Nebuď jak malá. Mari vyšla ven a zavřela za sebou velice pomalu dveře. Poté už na odpolední svačinu nikdy nedorazila. Bylo to smutné období.
Jednoho listopadového večera Mari k Jonně zašla a vysvětlila, že by chtěla vidět ten nejhorší film, co Jonna najde, mají v něm být vraždy, co možná nejvíc vražd. Jonna hledala na polici s videokazetami. Tenhle je dost příšerný, neodvážila jsem se ti ho pustit. Dobře. Tak to zapni. Když film skončil, Mari se zhluboka nadechla. Díky, řekla, už se cítím líp. Divné, že byl ten Johnson v posledním okamžiku tak sentimentální, to se mu vůbec nepodobalo. A ten zatoulaný pes mi tam taky neseděl. Ale ano. Johnson jen jedinkrát jednal proti své podstatě a to se člověku vždycky vymstí. Výborný nápad, zapojit tenhle iracionální detail, jinak by to bylo příliš jednoduché, měl by prostě nad těmi svými gangstery pořád navrch, dokud by se ho jednou provždy nezbavili. Nemohl si pomoct, musel mít vždycky navrch, uvažovala Mari, byl rozený vůdce. Podle mě mu to stouplo do hlavy. Ale ostatní nedokázali provést jedinou loupež, dokud jim neřekl, jak na to… A co bylo potom? Nemám tušení, odpověděla Jonna. Nejspíš se o sebe museli postarat sami. Ostatně je to jen béčkový film, možná ho celý vymažu. Rozsvítila lustr. Dneska večer si chci číst. Tohle už mě nebaví. Ve světle lustru vypadal ateliér najednou podivně prázdný. Neuklízela jsi tu? zeptala se Mari. Ne. Nemáš nic na čtení? Přinesla jsem pár knih, které by tě mohly zajímat. Romány a tak. Ateliér byl opravdu dost prázdný. A Mirjina pláštěnka už na věšáku nevisela. Mari otevřela jednu z knížek, které dostala. Večer ubíhal dál zcela poklidně, nikdo nezavolal, bylo slyšet jen hučení sněžných pluhů dole na ulici.
81
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508172
Viktoria
Po pár hodinách Jonna podotkla: Myslím, že se zase můžu pustit do litografie. Je to jenom taková možnost. Ano, přitakala Mari. Jen taková možnost. Mimochodem, pokračovala Jonna, vyprávěla jsem ti, jaké to bylo, když jsem byla mladá a odešla jsem z té jejich umělecké školy uprostřed semestru, abych mohla pracovat samostatně? Vyprávěla. V každém případě to tenkrát byla nějaká událost. Demonstrace! Já vím. Mari obrátila stránku v knížce. Co ten učitel, kterého jsi měla, ten tvůj profesor? Co byl tak dominantní? Mari, řekla Jonna, někdy jsi vážně až moc průhledná. Myslíš? Ale občas přece člověk smí říct to, co se říkat nemá, nebo ne? A pak si četly dál.
Místnost měla čtyři okna, protože moře bylo stejně krásné ze všech stran. Když se teď už blížil podzim, zavítali na ostrov cizí ptáci cestou na jih a občas se pokusili proletět okny za denním světlem na druhé straně, jako když létají mezi větvemi v lese. Mrví ptáci leželi vždycky s roztaženými křídly. Jonna a Mari je odnášely na závětrnou stranu, kde je vítr z pevniny odnesl pryč. Jednou Jonna řekla: Teď už chápu, co Albert myslel tím, že prohnutí loďky tvoří stejnou křivku jako ptačí křídlo. Tenkrát, když Viktorii stavěl. Najednou se na ostrově ochladilo. Už od rána se zvedal vítr. U vnitřní strany mysu, v ústí do moře, se pohupovala mezi čtyřmi lany Viktoria. Bylo to samozřejmě jako vždy za špatného počasí, ale každým létem měly o loďku větší obavy. Jonna si vzpomněla: V květnu jsem jí opatřila nové zajišťovací karabiny. To je pravda. A zkontrolovala jsi lana. V každém případě si říkaly, že se vítr k večeru utiší. Ale neutišil. Počasí, za kterého nikdo nemůže přistát u břehu ani se vydat na moře, nevadí, pokud máte loďku vytaženou na břeh. Ale to nedokázaly. Viktoria byla příliš těžká na to, aby ji
82
Ukázka elektronické knihy
83