Přikývla. „Ano.“ „A vy jste tam pracovala taky?“ „Víceméně,“ zaváhala. „Nepracovala jsem přímo pro personální, spíš spolu s nimi. Pomáhala jsem s vývojem nové databáze, kterou jsme postupně zaváděli na všechny britské pobočky.“ Pokrčila rameny. „Zní to nudně, ale je to vysoce specializovaná práce. Díky tomu jsem získala vízum. Na Ukrajině jsem se věnovala stejné práci.“ „Takže jste Ukrajinka?“ „Ne, původem ne. Přestěhovala jsem se tam, když mi bylo osmnáct.“ „Odkud?“ „Z Turkmenistánu.“ Sklouzl jsem očima k fotografii jejího otce. O Turkmenistánu jsem toho moc nevěděl, jen že je to represivní, policejní stát s autokratem v čele, leží na břehu Kaspického moře, většina lidí tam žije v chudobě, média jsou nástrojem propagandy a každý náznak opozice se tvrdě trestá. Vybavil jsem si jeden novinový článek z roku 2018, kde se psalo o tom, že se turkmenská vláda snaží zabránit emigraci lidí pod čtyřicet, protože jich ze země prchalo až příliš. Mira do Londýna přijela mnohem dřív, ale i tak jsem si říkal, jestli její minulost neukrývá nějaký dramatický příběh. Zdálo se mi, že se jí při pohledu na fotky rodičů zračí ve tváří smutek. Nebo bolest. „Takže jste s Robertem pracovali v jedné kanceláři?“ „Ano,“ přikývl Mira. „Seděla jsem naproti němu.“ „A proto s vámi policie chtěla mluvit?“ „Přišli za mnou několik dní po Robertově smrti a položili mi pár otázek.“ „Na co se ptali?“ „Však víte, jestli byl Robert v depresi, rozrušený a tak.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508162
„Kolik lidí na oddělení pracovalo?“ „Deset na personálním a tu databázi jsme dělali ve dvou. Vyptávali se každého zvlášť a pak všech dohromady. Mluvili i s ostatními.“ To byla pravda. Vyslechli například Guye Miertanse, jehož výpověď jsem četl, ale přepisy ostatních rozhovorů s lidmi z personálního ve složce nebyly, nejspíš proto, že vyšetřovatelům nepřišly nijak zásadní. Proč si ale poznačili Miřino jméno, telefon a adresu? Proč jim zrovna ona utkvěla v paměti? „Takže Robertova sebevražda byla pro všechny šok?“ zeptal jsem se. „Nikdo z nás to nečekal.“ „Kolikrát jste s policií mluvila?“ „Jen jednou.“ „Jen tehdy, když přišli do kanceláře?“ „Ano,“ přikývla. „Víte, pokouším se přijít na to, proč si ze všech dvanácti lidí policisté zapsali jen vaše kontaktní údaje. Poznačili si je na konec výpovědi Guye Miertanse.“ „Guy byl Robertova… jak se to říká?“ „Pravá ruka?“ „Ano. Jeho zástupce.“ Tak proto přepsali právě jeho výpověď. Představoval pro ně jakousi výkladní skříň celého oddělení. Zosobnění toho, jak to viděli i všichni ostatní. Tak proč si zapsali i Miřiny údaje? „Setkala jste se někdy s Robertovými dětmi?“ „Jeho dětmi?“ zopakovala zaskočeně. „Ne, nikdy.“ „Nikdy vám Milese ani Carly nepředstavil?“ „Ne,“ zdůraznila o něco podrážděněji. „Proč si policisté poznačili vaše jméno?“ zeptal jsem se opatrně. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508162
„Mluvili se všemi z kanceláře.“ „Ale nikoho jiného ve spisu nezmínili.“ „No a? Nevím proč.“ „Jste si jistá?“ Nakrčila čelo. „Jak to myslíte?“ „Z ničeho vás neobviňuji. Chci jen znát pravdu.“ „Já vám nelžu.“ „Dobře.“ „Nelžu vám.“ „Dobrá. Věřím vám.“ „Já jen… já ne… nevím, na co narážíte…“ Odmlčela se, uhnula pohledem a sklopila hlavu. „Miro?“ Nevzhlédla. Propletla prsty v klíně a dlaně obrátila vzhůru. Všiml jsem si decentního růžového laku na jejích nehtech, a když si promnula ruce, nepatrně se jí vyhrnuly rukávy a já znovu zahlédl kousek tetování na jejím zápěstí. „Nemáte se čeho bát, Miro.“ „Já nic nevím,“ zamumlala. Jenže tentokrát to znělo jako lež. „Ode mě vám opravdu nic nehrozí.“ „Ale já nic nevím,“ zopakovala. „Mluvím vážně. Nejsem od policie. Cokoli mi řeknete, zůstane mezi námi, to vám slibuji.“ Mira mlčela. „Miro, přísahám, že –“ Něco nesrozumitelně zamumlala. „Co prosím?“ Zopakovala to, ale stále se sklopenou hlavou. Naklonil jsem se blíž. „Nerozuměl jsem vám, Miro,“ zašeptal jsem. 100
Ukázka elektronické knihy