dobrá a čestná Eliška kličkuje mezi dvěma muži. Chápala jsem cit Elišky vůči žádoucímu Bedřichovi, vlastně jsem jí ještě pomáhala, když jsem jim v domnění, že jde o nevinnou náklonnost, dělala prostředníka. Ale současně jsem litovala Norberta, nehezkého, nudného, ale starostlivého muže. Přiznávám, zabodával se do mě osten sebelítosti, protože Elišce osud dopřál dva muže, kteří ji milovali, a mně ani jednoho. Ale odsuzovat jsem ji nemohla, věděla jsem, co se v ní děje. Vždyť i mně se rozbušilo srdce, jakmile jsem si na Jana jen vzpomněla. Ovšem moje láska byla jednodušší, čistší a bezpečnější. Kdo nebo co rozhoduje o tom, koho potkáme a budeme milovat? A kdo nebo co o tom, kdo milován nebude? Tak jako byla sestra stále myšlenkami u Bedřicha, ty moje mířily k Janovi. Trápilo mě, že o něm nic nevím. Ve městě se o něm už dávno nemluvilo, na jeho úspěchy a už mnohokrát překonané rekordy se pod tíhou každodenních starostí pozapomnělo. Mluvilo a psalo se povětšinou jen o těch, kteří padli. Jeho jméno jsem nikde nezahlédla ani nezaslechla, a tak jsem si každý den říkala: „Žádná zpráva, dobrá zpráva.“ Vlastně bylo požehnání, že jsem se mohla o Elišku a naši malou starat a přijít na jiné myšlenky. Vyčerpaná sestra se po porodu stále nezotavovala. Nastěhovala jsem se k ní a po práci sháněla mléko pro malou. Starala jsem se o ně, jak nejlépe jsem uměla. Zdenička, scvrklá a drobounká, vypadala jako stažený králíček a přitom mi připadala krásnější než kterékoliv jiné novorozeně, které jsem kdy viděla. Prožívala jsem to, co ženy, které porodí. Proč ne? Vždyť jsem se svým způsobem mámou stala, přinejmenším poloviční. Každý den jsme s Eliškou vyčkávaly, zda dojde pošta. Byly jsme rozpolcené, čekaly ji a zároveň se jí bály. Od Jakuba ani Bedřicha nic nepřišlo už několikátý měsíc. Chodily 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508155
jen dopisy od Norberta. Hezky se četly, byly srdečné, plné radosti z narození dcerky a stesku po „jeho statečných děvčatech“. Psal, že udělá všechno pro to, aby se co nejdřív dostal domů a mohl je obejmout. Objevil se ve dveřích s tornou na zádech, když byla Zdenička vypiplaná z nejhoršího. Natěšený, vyhublý a strhaný. Svou chřadnoucí ženu našel v posteli. I na něj byl žalostný pohled, sám by se potřeboval pořádně najíst, ostříhat, oholit a umýt, lehnout si vedle ženy a pořádně se prospat. Vždycky byl starostlivý, to mu nikdo nemohl upřít, ale těch pár dní, co byl doma, se choval jako blázen. Připomínal mi housera, který kolem své samičky a mláděte roztahuje křídla a trčí krk v přesvědčení, že je před vším ochrání. Šla jsem mu z cesty, stejně mi malou ze své náruče vydával, jen když bylo potřeba ji nakrmit, umýt nebo přebalit. Mohl na ní nechat oči, seděl s ní na kraji Eliščiny postele a nehnul se od nich, aby neztratil ani vteřinu času, než se bude muset vrátit na frontu. Byl to smutný pohled na ty tři. Slaboučké dítě vržené do života, Norbert plný pýchy a dojetí a Eliška topící se ve výčitkách i vnitřním zmatku, uhýbající před pohlazením znejistěného muže.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508155
20
Nemohl se na to drobounké stvoření vynadívat. Ani když mu před osmnácti lety Eliška poprvé dovolila pochovat syna Jakuba, se mu tak nepodlamovala kolena. Tenkrát ho zaplavil pocit důležitosti a radosti, ale teď, když se dotýkal Zdeničky, zalekl se odpovědnosti, kterou nemohl plně převzít, protože ho císařpán povolal a odtrhl od rodiny. To vrhalo stín na jeho štěstí, které už dávno nečekal. Byl smířený, že další dítě nepřijde. Jen hlupákovi by nedošlo, že jeho žena dělá všechno pro to, aby mu už žádné nemusela dát. Vyhýbala se mu, stále se na něco vymlouvala, a když se čas od času domohl svého práva, tvářila se tak odevzdaně a útrpně, že se z milování stal uspěchaný úkon, po kterém zůstávala zvláštní pachuť. Bylo to pro něj o to těžší, že svou ženu stále miloval, a to mu dávalo sílu nevzdávat se a dělat všechno pro to, aby jejich vztah dočista nezamrznul. Věřil, že díky trpělivosti a starostlivosti, kterými svou citlivou ženu od počátku zahrnoval, se mu podaří dosáhnout toho, aby si ho považovala a měla ráda. Přece jen to mezi nimi někdy bylo hezké. Jako třeba při jeho poslední dovolené. Eliška byla přítulná a milá. Možná k tomu přispělo delší odloučení. Nejspíš si uvědomila, jak jí doma chybí a co v něm má. Teď ani posledně se nezajímala o to, co prožil, viděl a slyšel na frontě. Uvítal to. Co z toho by tak asi mohl vyprávět, aby to tak jemná bytost unesla? Jen se posledně vyptávala na známé z města, jestli se s nimi nesetkal a zda o nich něco ví. A taky se bála o jejich syna. Kdyby tak věděla, jak byl její strach oprávněný! Snažil se ji utěšit i povzbudit a přitom lhal jak ještě nikdy. I on na něj stále musel myslet, nemohl se smířit s tím, že válka polapila už i jeho chlapce. Strach o něj v kombinaci s vlastní zkušeností byla zátěž, o kterou se 100
Ukázka elektronické knihy