Představa, kolik jich asi číhá v lesní temnotě, mě zamrazila. „Připravená?“ „Skoro,“ kývla jsem, sebrala z police nad pecí novou sekyrku a zasunula ji do poutka na opasku. Pak jsem si stáhla plášť přes ramena a pevně ho zavázala. „Vezmeme si lucernu?“ „S lucernou by si nás hned všimla vesnická hlídka. Navíc žádné světlo nepotřebujeme – vidíme lépe v každé tmě, nejen v lese.“ Matka se zastavila u dveří a s pohledem upřeným na závěs dělící pekárnu od ložnice zaváhala. „Ještě nikdy jsem nenechala Sofii doma samotnou.“ „Nic se jí nestane, uvidíš. Vždyť spí jako… ehm, miminko,“ řekla jsem a vyvolala tím u mámy náznak úsměvu. „Musela jsi nechávat samotnou i mě, když jsem byla malá?“ „Ne. Když jsem šla do lesa, hlídal tě tvůj otec. Když pak zemřel, byla jsi už dost stará na to, aby ses v případě nouze o Sofii postarala sama.“ Bylo mi osm jako teď Sofii, ale… „Nikdy jsem si nevšimla, že v noci odcházíš.“ „To proto, že jsem si předtím s nikým nepovídala v pekárně,“ kárala mě s úsměvem máma. Potom tichounce otevřela dveře a já ji následovala do mrazivé noci. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že se nemýlila a moje oči viděly v měsíčním světle daleko víc než předtím. Pustily jsme se potemnělou nedlážděnou cestou kolem náměstí až k západnímu konci vesnice. Pod kůží jsem cítila mravenčení ze strachu a očekávání – stačilo si jen připomenout, že míříme do temného lesa.
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508133
„Co přesně budeme dnes dělat?“ „Lovit. Hlídat. Učit se. Testovat tvoji výdrž a reflexy.“ „A zabíjet příšery?“ „Ano. Regulovat jejich populaci. To je náš hlavní úkol.“ „Kdy jsi mi plánovala říct o tom zaslíbení?“ zeptala jsem se, když jsme minuly chalupu hrnčíře. „Pssst! Chceš vzbudit celou vesnici?“ pokárala mě máma šeptem a rozhlédla se po spících chalupách. V oknech nehořela ani jediná osamělá svíčka, a tak nám na cestu svítil jen měsíc, hvězdy a občas houpavé světlo strážcovy lucerny někde na východě. Za ní už plál jen kruh loučí u okraje lesa. „Musím to vědět,“ naléhala jsem tiše. Matka se s povzdychem zadívala na západ, kde se táhly první stromy. Popadla mě za loket a trochu tvrdohlavě mě vedla po cestě až za stodolu, aby hlídka náhodou nezahlédla odraz měsíčního světla od bílého kožešinového lemování jejího pláště. „Mami, jak to, že jsem zasnoubená?“ prskla jsem, když mi došla trpělivost. „A jak jsi mi mohla takovou věc zamlčet?“ „Nemělo by smysl ti o tom říkat před zasvěcením,“ stiskla odhodlaně rty, ale v očích se jí zračily obavy. Jako by sama o svém rozhodnutí nebyla tak úplně přesvědčena. „Nejdřív jsi musela zjistit, kým jsi, abys pochopila, proč jsme tě zasnoubili už jako dítě.“ „A proč jsi mi nemohla říct, kdo jsem? Proč jsi čekala, až mi bude šestnáct, a potom mě pod falešnou záminkou nalákala do lesa?“ Matčin povzdech v sobě nesl celou tíhu světa. „Moc mě to mrzí, Adélo. Nechtěla jsem to tak, ale zkouška má otestovat tvoje
[ 99 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508133
instinkty a reakci na nebezpečí ještě dřív, než zjistíš, co všechno dokážeš. Jen ta, která vlastní rukou prolije bělovlčí krev, se promění v rudovlka.“ „A tos mě nemohla varovat? Nebo mě naučit, jak takového bělovlka skolit?“ „Takhle to nechodí, holčičko. To už ochránkyně v minulosti zkoušely. Dívky, které věděly, co je čeká, selhaly a nikdy se neproměnily. Zdá se, že jen ta, která poslechne svůj vlastní instinkt, získá svoji skutečnou podobu. A proto taky nesmíš nic říct Sofii.“ Ačkoli měla její zkouška nastat až za osm let, bála jsem se o ni už teď. „To je barbarství.“ „Dříve jistě ano,“ souhlasila matka. „Musely jsme posílat dívky do lesa naslepo a doufat, že potkají bělovlka dřív, než je zabije něco jiného. Tak zemřela moje teta. Proto se tvoje babička rozhodla, že bezpečnější bude nejdřív bělovlka polapit a vypustit ho budoucí ochránkyni přímo do cesty. Její vylepšení zachovalo zkoušku instinktu, ale zabránilo tomu, aby se mladá ochránkyně v lese připletla do cesty jiné příšeře dřív, než stihne prolít bělovlčí krev. Tohle opatření prosadila dřív, než jsem já stihla nabýt svých schopností. Tím zachránila život mně i tobě. A taky Sofii. A všem, nad nimiž budeme v příštích letech držet ochrannou ruku.“ „To kvůli všem těm lidem musíš přijmout své poslání a povinnosti s ním spojené. A vzít si muže, který ti dá dcery, aby tvůj úkol jednou převzaly.“ Matka pomalu vydechla a zadívala se mi v měsíčním světle do očí. „Tvůj snoubenec se jmenuje Maxim Bernard a je o pár let starší než ty. Myslím, že už viděl devatenáct zim.“
[ 100 ] Ukázka elektronické knihy