ji v prstech. Po ramenou jí splývaly dlouhé vlnité vlasy, šaty sahaly až na nárty. Pod prsty na spodní straně jsem ucítila vyřezávaný nápis. Musela jsem trochu zaostřit, abych písmenka rozeznala. Stálo tam: Clemenza. Měla to snad být panenka pro holčičku s tímhle jménem? Nebo dárek pro dospělou ženu, kterou Fabrizio znal? Opatrně jsem vrátila postavičku na stůl a dál si prohlížela hrací skříňky. Takže je nevyráběl jen Gepetto, zálibu v nich měl i Fabrizio. Natáhla jsem ruku ke skříňce s miniaturním ruským kolem a sfoukla z ní prach. Obdivovala jsem jemnou dřevořezbu, maličké kabinky, v nichž se dali rozeznat cestující s vykloněnými hlavami, stromy, které vypadaly jako skutečné, a stánek se vstupenkami dole na zemi. Když jsem opatrně otočila klíčkem, ozvala se cinkavá melodie a kolo se dalo do pohybu. Otáčelo se dokola a kabinky se na úchytech houpaly jako na skutečném ruském kole. Byl to tak krásný pohled, až mě bodlo u srdce z toho, že si nedokážu dost dobře představit Fabrizia, jak mohl tuhle hračku se všemi líbeznými detaily, které jí vdechly život, stvořit. Musel být mnohem citlivější, než jsem tušila. Vyrobit tuhle hračku, z níž sálá taková láska a posedlost detailem, vyžadovalo velice zručného řemeslníka s duší dítěte. Autorem všech těch věcí na stole byl někdo, kdo sám věděl, jaké kouzlo dokážou hračky dětem přinášet. Možná, říkala jsem si, býval Fabrizio opravdu podobný Gepettovi, než tehdy před třiceti lety odjel do Německa. A teprve pobyt v cizí zemi ho připravil o jiskru a učinil z něj smutného a samotářského pána s novinami. Proč to ale nechal dojít tak daleko? Ve Florencii na něj přece čekala jeho dílna i všechny ty nádherné hračky. Vždycky jsem skončila u stejných otázek: Jak to, že studio opustil, proč se nevrátil, proč ho alespoň neprodal? Opatrně jsem hrací skříňku vrátila na stůl, melodie mezitím pomalu dospěla k posledním tónům. Povzdechla jsem si a znovu přejela očima po celé místnosti. Po tomhle objevu zmizely i poslední pochybnosti. Znovu jsem se ujistila 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508131
o tom, že tohle místo je mimořádné, a jako takové ho chci za všech okolností zachovat. Vytáhla jsem mobil a našla číslo pana Milana. Makléř hovor přijal ani ne za dvě vteřiny. „Paní Ricciová, konečně! Jsem jako na trní, až mi zavoláte!“ „Buongiorno, pane Milane. Musela jsem ještě vyřídit pár věcí, proto volám až teď.“ Lišácky jsem mrkla dolů na nové sandále. „Všechno jste si dobře rozmyslela, ano? Změnila jste názor? Prosím, řekněte, že budete rozumná a rozhodnete se pro prodej.“ Z telefonu ke mně doléhal makléřův zrychlený dech, jeho rozčilení se nedalo přehlédnout. Skoro mě mrzelo, že moje další slova pošlou jeho sen o jachtě zase na chvíli k ledu. „Pane Milane, prodávat se bude, ale ne tak, jak jsme si nejdřív mysleli. Pořád trvám na tom včerejším plánu.“ Další zvuky jsem slyšela jen tlumeně. Pan Milan musel mobil zakrýt rukou, abych neslyšela klení. „Prosím?“ zeptala jsem se naoko pobaveně. „To… totiž, to je překvapení. Ano, jistě, překvapení.“ „Je mi líto, jestli jste měl jinou představu.“ „Ano, no dobře, můžu vám jen zopakovat, že to je z finančního hlediska veliká chyba. Ale vy to tak chcete, takže… ano, budu vám k ruce a najdeme nějakého kupce.“ Vydechla jsem úlevou. To nejhorší jsem měla za sebou. Alespoň vím, že nemusím hledat jiného makléře. Kdyby ovšem pan Milan spolupracovat nechtěl, nijak by mě to nepřekvapilo. „Takže,“ promluvil a z jeho hlasu bylo stále patrné potlačované napětí, „řekněte mi prosím ještě jednou, jaké jsou vaše konkrétní představy. Všechno si zapíšu.“ Zatímco jsem mu diktovala všechno, co jsem si včera večer pro jistotu sama sepsala, přejížděla jsem znovu očima po místnosti a cítila narůstající radostné očekávání. Kdyby to vyšlo a moje představy se naplnily, bude to kouzelné místo! „Dobře, dobře, dám na internet inzerát s fotografiemi a nákre98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508131
sem, vyberu možné zájemce podle vašich kritérií a pošlu vám je, abyste se mohla rozhodnout,“ ujistil mě pan Milan. „Přesně tak. Chci si být jistá, že se zájemce bude do dílny opravdu hodit.“ Pan Milan se pokusil o zdvořilý obchodní tón: „Skvělé, paní Ricciová. Kdy tam můžu někoho poslat, aby udělal profesionální fotky a nákres?“ Rychle jsem si v hlavě prošla plán na příští dny, než poletím zpátky do Německa. V žádném případě nemám dost času na důkladný úklid. Doufala jsem, že postačí vytřít podlahu a odstranit nejhorší prach a špínu, aby prostor vynikl. „Pozítří? Nejlepší by to bylo relativně brzo po ránu, když sem svítí slunce. Možná kolem deváté?“ „Píšu si. Pošlu vám do mailu makléřskou smlouvu a první návrh inzerátu, souhlasíte? Mnohokrát vám děkuji za tuhle zakázku, těším se na další spolupráci,“ procedil s nelibostí mezi zuby. „Nápodobně,“ zacvrlikala jsem. „Já děkuji vám, zatím na shledanou!“ Hned jsem si našla číslo společnosti pro svoz velkoobjemového odpadu a domluvila termín odvozu na další večer. Pak jsem vzala mobil, kabelku i tašky s nákupem a proklestila si cestu do zadní místnosti. Tašky jsem odložila do rohu, z igelitky ze supermarketu jsem vyhrabala žárovku, stoupla si na židli a vyměnila jsem ji za starou. V koutku duše jsem doufala, že pan Milan ve své včerejší euforii hned zavolal dodavateli elektřiny a přihlásil mě. Když jsem stiskla vypínač, žárovka se opravdu rozsvítila. To samé jsem provedla s žárovkou v přední místnosti, a hle, můj první úspěch v tomhle chaotickém nepořádku, který musím zlikvidovat! Pustila jsem se do odklízení věcí z podlahy. Moc času jsem neměla, na večeři mě pozvala Adele, paní domácí, a předtím se musím nutně osprchovat. Podařilo se mi shromáždit plechovky s barvou na jednom místě a uvolnit jednu velkou dřevěnou bednu, kterou jsem našla v rohu. Jednu plechovku jsem zkusila otevřít nožem, ale 99 Ukázka elektronické knihy