DIANE GASTONOVÁ
Ano, ale teď měla nové přání. Nesplnitelné. Přání, o němž nevěděla, zda pramení ze strachu nebo z touhy. Přála si zůstat s Lucienem. To mu však nemohla říct. Závazky, které k ní podle svého soudu měl, tak daleko nesahaly. Rozhodně se kvůli ní nehodlal vzdát svého milovaného moře. Ani si ji vzít jen z pouhé povinnosti. „Jsem zvědavá, zda pak budu jiná,“ řekla po chvíli. Lucien zíral do svého talíře. „Určitě budete jiná, než jste teď.“ Hrdlo se jí stáhlo. Měla snad ztratit ten rodící pocit sebejistoty pramenící z děsivých, ale zároveň nádherných zážitků s Lucienem? Lucien však pokračoval: „Zítra přistaneme v Holyheadu a já najmu kočár, který nás vezme do Londýna.“ Claire zamrazilo. „Tak dobře. Cesta bude trvat několik dní, že?“ „Ano. Asi tak čtyři dny.“ Ještě čtyři dny v jeho společnosti. Čtyři dny, během nichž si bude muset zvyknout, že se s ním rozloučí. Až se jí paměť vrátí, změní se. To Lucien věděl. A jak by také ne? Do osudného ztroskotání žila jako dcera hraběte a několik týdnů nových zážitků nemohlo hrát velkou roli. Stále častěji si kladl otázku, zda si přeje, aby se jí paměť co nejrychleji vrátila. A odpověděl si že ne. Chtěl prožít posledních pár dní s dámou, kterou znal, nikoli s tou, jíž by se mohla stát, jak se obával. Po zbytek večeře se snažil opět chovat uvolněně, jako by se nic nedělo, ale zjišťoval, že je to čím dál obtížnější. I jemu budou chybět dny, které s ní prožil na rybářské lodi. V její blízkosti. Kdy se vzájemně dotýkali. Kdy spali v jedné kajutě. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507849
ZACHRÁNĚNA KAPITÁNEM
K večeři jim Cullen donesl láhev vína a lady Rebeka si nalévala jednu sklenku za druhou. „Vyprávějte mi o tom ztroskotání,“ požádala ho. „Nikdy jste o tom moc nemluvil a já jsem se popravdě necítila na to, abych si to poslechla. Povězte mi, prosím, co se stalo. Přišla bouře?“ Lucien jí nikdy podrobně nevylíčil, jak ke ztroskotání došlo. Nechtěl jí působit ještě větší trápení, než jaké zažívala. Co když by jí však takové vyprávění pomohlo osvěžit paměť? I kdyby ji měl návrat paměti proměnit v sobeckou a bezcitnou osobu, nemohl její prosbu odmítnout. A tak začal vyprávět. „V ten den jsme vůbec neměli vyplout. Začalo se zatahovat, ještě než jsme opustili přístav. Měli jsme den, dva počkat, ale kapitán…“ Zarazil se a vzpomněl si na lhostejného a roztěkaného muže i na své obavy, které v něm vzbuzoval. „Kapitán nebyl v pořádku. Nejspíš byl nemocný. Určitě byl nemocný. V té době jsem si ale myslel, že je jen trochu duchem nepřítomný. Přesto jsem byl dost nervózní, a tak jsem vyšel na palubu a zkontroloval jsem loď i posádku. Všechno se zdálo v pořádku.“ „Kapitán churavěl?“ Lucien kývl. „Myslím, že nebyl schopen velení.“ Při vzpomínkách na následující události se mu sevřel žaludek. „Pak jsem sešel do podpalubí a tehdy jsem vás i tu druhou ženu potkal v chodbičce. A ve své kajutě jsem zůstal, i když začala bouře. Ale měl jsem se vrátit na palubu. Měl jsem převzít velení. Mohl jsem loď vyvést z nebezpečí.“ „A dokázal byste to?“ zeptala se. Věděl, že by to zvládl. „Ano.“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Tak jsem to nemyslela. Ptala jsem se, zda byste mohl zbavit kapitána velení 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507849
DIANE GASTONOVÁ
a ujmout se ho sám? Na to přece existují přesná pravidla.“ „To máte pravdu,“ připustil. „Námořnictvo nám je neustále vtloukalo do hlavy. Kapitán je vždy velitel. A já jsem to respektoval, dokonce i tváří v tvář nebezpečí. S tímto pravidlem jsem prožil většinu života.“ A tomuto pravidlu bezvýhradně věřil. Tentokrát však kvůli tomu přivíral oči nad očividnou hrozbou. Kapitán byl nemocný. Nezpůsobilý. Měl něco podniknout. „Nemohl jste za to.“ Natáhla se k němu přes stůl a vzala ho za ruku. „Podívejte se na mě, Luciene,“ pokračovala. „Nebyla to vaše chyba.“ Možná však byl jediný člověk na lodi, který svým zásahem mohl zabránit katastrofě. Znovu se mu sevřel žaludek. „Kapitán plul přímo do té bouře. A když jsem znovu přišel na palubu, už bylo příliš pozdě. Vichřice nás hnala rovnou na pobřežní skály. Nedalo se nic dělat, jen se snažit co nejrychleji dostat všechny do záchranných člunů. Tehdy jsem zaklepal na dveře vaší kajuty, abych vám řekl, že je třeba opustit loď.“ „A já byla v kajutě s onou druhou ženou? S guvernantkou?“ Stále mu svírala ruku. Měl se jí vymanit, ale v tu chvíli ji považoval za své záchranné lano, které mu brání, aby se neutopil ve výčitkách svědomí. „Zahlédl jsem ji jen letmo. Nejspíš zahynula. Podala vám pompadurku a utíkala, aby zachránila někoho jiného.“ Stiskla mu ruku pevněji. „Když jsme se dostali na palubu, byl tam strašný zmatek. Hlavní stěžeň praskl a zřítil se. Všude se válely trosky. Vedl jsem vás ke člunům, ale než jsme se 100 Ukázka elektronické knihy