„Pryč,“ prohlásil Feldgendarm. „Proč?“ „Proč? Protože jsou zkažení, nebezpeční.“ „Tihle lidé by neublížili ani mouše,“ prohlásil Joe. Věděl, že Němci zabírají židovské podniky, doteď o tom ale moc nepřemýšlel. „Co vám kdy provedli?“ „Odchod,“ vybídl ho policista. „Jenom se ptám,“ namítl Joe. „Co s nimi uděláte?“ „Odchod.“ Policista zabořil Joeovi do hrudníku pažbu své zbraně. „Nestrkejte takhle do mě,“ bránil se Joe. Hodiny v přístavu odbily pátou. Nebyl čas na otálení. Už se začínalo stmívat. Joe sešlápnul pedál, krátce se na kole zakymácel, získal znovu rovnováhu a odjel. „Doufám, že se o ně postaráte,“ zavolal ještě přes rameno a kývl hlavou směrem ke skupince. Projel po promenádě. Tommy Dauvin bydlel kdesi v uličkách za ní. Zastavil, otočil se a zadíval se nazpět, skupinka už ale byla mimo dohled. Stačilo, aby ho jedinkrát postrčili, a přešel na druhou stranu ulice. Co to byl za Samaritána? Byl zbabělý, tak je to, neměl náturu na dobročinné skutky ani na mučednictví. Stačil jediný šíp v noze, jediné otočení kola při natahování na skřipec. Nedokázal se postavit ani mladému policistovi. A když se policie chovala takhle k Joeovi, jakou naději asi měli ti lidé? Jak by ho někdo mohl mít za spasitele duší, když hleděl spasit jen vlastní kůži? Zahnul do Castle Street, kolem radnice, na níž se ve větru třepotaly prapory s hákovými kříži. Tommy bydlel ve vysokém a úzkém řadovém domku s otlučenou omítkou a oprýskanými dřevěnými prvky. Joe si opřel kolo o zeď, zaklepal na dveře a čekal. Naproti domu byla jakási dílna, zřejmě kočárovna. Joe si řekl, že si to musí zapamatovat, pro případ, že by kolo potřebovalo opravit. Znovu zaklepal. Kousek dál v ulici byla hospoda. Zvenku působila dost drsně, ale nevypadaly 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507699
tak v poslední době všechny? Zaslechl kroky a něčí hlas. Otočil se ke dveřím právě ve chvíli, kdy odskočily petlice a na prahu se objevila žena v zástěře a pantoflích, s rukama v bok. „To jste vy,“ řekla. „Co chcete?“ Joe doufal v přátelštější přivítání. „To jsem.“ Cítil, jak mu rázem dochází řeč. „Otec O’Cleary. Ano.“ Přejel si prstem po vnitřní straně kolárku. „Chtěl jsem se zeptat, jestli je doma mladý Tommy.“ „A co mu chcete?“ Joe přešlápl z nohy na nohu. „No, víte,“ hlesl. Nemohl přiznat, že je osamělý, i když cítil, jak mu zármutek stoupá hrdlem jako knedlík. Ztěžka polknul. „Nemohl bych si s ním promluvit o boxování? Má talent a je škoda ho zahodit.“ „Skutečně?“ odvětila paní Dauvinová. Udělala krok kupředu, takže měla tvář ve stejné výšce jako Joe. Ucítil závan jejího dechu, zatuchlý odér jejích vlasů. Oči měla obkroužené starostmi, zapadlé hlady, a rty sevřené do přísných linek. Šťouchla do Joea prstem. „Můj manžel nenasazuje krk pro Brity, abyste se vy mohl bratříčkovat s Němci,“ prohlásila. „Ne,“ bránil se Joe. „Ne, ne. Tak to není. Můžu to vysvětlit?“ „Ne, to sakra nemůžete. A teď zmizte.“ V chodbě za ní byla tma, Joeovi se však zdálo, že zahlédl, jak ze dveří na jejím konci vykukuje Tommy. „Víte, Tommy,“ rozhodl se Joe sebrat odvahu, „Tommyho boxování bavilo, skutečně. Hoši tu nemají po večerech moc co dělat a takhle se aspoň nedostanou do maléru. Naučí je to disciplíně. Naučí je to…“ „Povídám, abyste zmizel.“ Paní Dauvinová zašla zpátky do chodby a už už chtěla zavřít dveře, pak se ale zarazila a zahleděla se kamsi Joe ovi přes hlavu. „A ty koukej taky vypadnout. Zatracený mrchožrout.“ Joe se otočil a následoval její pohled. Dveře za jeho zády se mezitím zabouchly. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507699
Asi tak deset metrů za Joem stál mladík. I v nastalém šeru bylo vidět, že je špinavý a bosý, oblečení má roztrhané na cáry a ve tváři se mu zrcadlí výraz, který Joe tak dobře znal, důsledek ustavičného strachu a osamělého utrpení. Šlo o jednoho z dělníků, které sem přivezli Němci. „Organisation Todt,“ prohlásil Pierre, když někdy před rokem dorazili. „Jmenuje se po nějakém náckovi. Stavějí silnice a další věci. Povětšinou pěkná chátra. Kriminálníci.“ Ne, pomyslel si Joe a záměrně to slovo protáhl. Co mohl takový mladík provést? Rozhodně to nebyl žádný delikvent, na to by si Joe klidně vsadil. Chlapec byl menší, mladý, Joe měl pocit, jako by viděl sám sebe, jak stojí na pláni v Cloghane a jeho daidí mu kroutí zápěstí. Už nechci slyšet ani slovo. Hoch měl vyzáblou tvář, z níž na pozadí zažrané špíny bíle vystupovaly jen jeho oči. Rukou si ukazoval na pusu, jídlo, jídlo. Joe zanořil ruce do kapes. Měl s sebou váček na tabák a dýmku, kapesník a krabičku zápalek. Věděl, že žádné jídlo nemá, a tak obrátil kapsy naruby a zavrtěl hlavou. „Je mi líto,“ hlesl, odlepil kolo od zdi a opřel se do pedálů s takovou silou, až kola zaskřípěla a opotřebované pneumatiky drhly o rozbitý asfalt vrzy-vrz. Začal toho chlapce všude vyhlížet. Pátral po něm v každé skupince, kterou míjel, vdechoval odporný pach mužů, zkažený dech hnisajících těl. Žádný tuk ani svaly, jen kosti obtažené nezdravě nažloutlou kůží, pokrytou prachem a pískem, zatímco podél pobřeží farnosti Saint Ouen vyrůstaly desetimetrové ochranné valy, které mohutnými betonovými zdmi odřízly moře, zmenšovaly ostrov, scvrkávaly ho na vrásky v krajině, na sirnaté krátery s osekaným, hnědým výhledem. Jako by je pohřbívali zaživa do obří otevřené hrobky a oni museli sledovat, jak zedníci uzavírají klenbu a jak den ode dne ubývá vzduchu i světla. Joe nenašel dostatek odvahy k tomu, aby se pokusil boxerský klub znovu otevřít, nedokázal se postavit další rozzlobené matce. 103
Ukázka elektronické knihy