ho stačila znovu zakrýt, vynořila se z rozvířených hlubin příšerná světélkující tvář, jako by stoupala z jezírka bublajícího dehtu, a pohřebním tónem pronesla: „Buď zdráva, Galadriel, šiřitelko smrti! Budeš zasévat hněv a sklízet zkázu, strhneš enklávy a srovnáš ochranné hradby se zemí, vyženeš děti z jejich domovů a…“ „No jasně, nic nového pod sluncem,“ odsekla jsem a znovu zrcadlo přikryla. Celou noc si tam něco mumlalo a občas začalo přízračně kvílet, což doprovázela fialová a neonově modrá světelná show. Břicho mě bolelo tak, že jsem nemohla usnout, takže jsem si to celé vychutnala. Mračila jsem se na drobné pobíhající maly na stropě a připadala si strašně podvedená. Ráno jsem měla takový vztek, že jsem absolvovala čištění zubů, snídani a všechny dnešní jazykové hodiny, než jsem se v dějepisu na Oriona utrhla kvůli něčemu, co mi řekl, a teprve pak jsem si uvědomila, že tam pořád je. Přestala jsem mu nadávat a úkosem jsem se na něj podívala. Nebylo prostě myslitelné, že by si jeho kamarádi dosud nenašli příležitost a neprosili ho téměř na kolenou, ať se na mě vykašle. Tak co tu ještě dělá? „Jestli ti to nějak pomůže,“ řekla jsem mu podrážděně, když jsme šli spolu na oběd — zůstal se mnou dokonce i po hodině —, „jestli se ze mě opravdu někdy stane malefika, slibuju ti, že budeš úplně první, kdo se to dozví.“ „Kdyby ses chtěla dát na cestu zla, už bys to udělala, jen abych ti přestal pomáhat,“ rýpl si naštvaně. Bylo to tak trefné, že jsem se nechtěně musela zasmát. Proti nám zrovna přicházeli k jídelně Chloe a Magnus. Oba se na mě koukali s tak chmurným a rozhořčeným výrazem, jaký si člověk obvykle schovává pro opravdu nepříjemnou závěrečnou zkoušku. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507622
„Orione, to jsem ráda, že tě vidím,“ prohlásila Chloe. „Mám problém se soustřeďovacím lektvarem. Mohl by ses mi při obědě podívat na recept?“ „Jasně,“ kývl Orion. Provedla to skutečně elegantně. Měla jsem teď na výběr: buď jít za Orionem k jejich stolu jako přítelkyně, která mu visí na krku, nebo udělat to, co jsem udělala: odnést si tác sama k prázdnému stolu. Byla jsem tak rozčilená, že jsem se nesoustředila, takže jsem vyšla z fronty moc brzo a nikde nebyl nikdo, ke komu bych se aspoň mohla pokusit si přisednout. Postavila jsem tác doprostřed na prázdný stůl — aspoň to byl jeden z těch lepších — a pustila se do kontroly. Nakoukla jsem pod stůl a na všechny židle, krátkým zaříkáním jsem očistila desku stolu — bylo tam pár podezřelých skvrn, nejspíš jen od oběda nějakého čtvrťáka, ale kdyby na ně čisticí kouzlo nezabralo, mohlo by to být varování před něčím horším — a zažehla jsem malý kužel očistného kadidla, abych vykouřila to, co se snad skrývalo ve stropě. Když jsem s tím byla hotová a mohla se posadit, začínali se objevovat další lidi s naloženými tácy. A všichni viděli, že Orion sedí s Newyorčany, kdežto já jinde a sama. Vybrala jsem si místo zády k frontě. Když člověk nemá kamarády, je to tak bezpečnější: je mnohem blíž k pohybující se mase studentů a vidí přitom na dveře. Rázně jsem se pustila do jídla a otevřela si před sebou na stole latinskou učebnici. Nehodlala jsem se rozhlížet po nikom z těch lidí, na které jsem v posledních dnech mávala, aby si ke mně a k Orionovi přisedli. Budou se muset rozhodnout sami. Dobře že tu dnes Orion se mnou není, aspoň budu vědět, jak si stojím. A jsem za to ráda. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507622
Skoro se mi povedlo sama sebe přesvědčit. Skoro. Nestála jsem o Orionovu pomoc, nechtěla jsem, aby se mnou seděl, a nechtěla jsem, aby se mnou seděli nějací kamarádíčkové do hezkého počasí, ne, rozhodně jsem to nechtěla, ale — taky jsem nechtěla umřít. Nechtěla jsem, aby na mě skočil krvesaj, a nechtěla jsem, aby z podlahy pode mnou vystřelily výtrusy anoxientů, a nechtěla jsem, aby mi ze stropu spadla na hlavu nějaká plazivá patlanina. A přesně tohle se stává lidem, co sedí sami. Poslední tři roky jsem musela přemýšlet a strategicky plánovat, jak tady přežít každé jednotlivé jídlo, a už mě to unavuje, oni všichni mě unavují, všichni ti, co mě bezdůvodně nenávidí. Nikdy jsem neudělala nic špatného. Nikomu jsem neublížila. Dřela jsem jako kůň a div jsem se nestavěla na hlavu, abych jim neublížila. Je to tak těžké, tak strašně těžké, že jsem byla vděčná i za ty tři půlhodiny denně, kdy jsem se mohla nadechnout, kdy jsem mohla předstírat, že jsem jako všichni ostatní, ne nějaká královna popularity jako holky z enkláv, ale jako někdo, kdo si může sednout k dobrému stolu a slušně ho ochránit a lidi si pak k němu přisednou, místo aby co nejrychleji zamířili opačným směrem. A dnešní oběd jsem si nenaplánovala proto, že Orion šel se mnou, takže jsem předpokládala, že budu moct ještě jedno jídlo předstírat, a to byla ode mě hloupost. Koledovala jsem si o to. Kdybych se trochu pozdržela a počkala, mohla jsem si přisednout k Liou nebo Aadhye nebo Nkoyo. Možná. Nebo by lidi možná udělali to, co dělají vždycky — kdyby viděli, že se blížím, honem by pozvali nejbližšího volného člověka, aby zaplnil zbylé místo u stolu. Ale kdyby to udělali, tak i to jsem si vykoledovala, když jsem včera tak provokovala lidi z enkláv, 102 Ukázka elektronické knihy