„Tomu panečku říkám maskování,“ pochvalovalo si to vzadu. Dlouho se nic nedělo a človíčkovi nakonec zvědavost nedala. Otevřel oči. Vždyť kdyby ho mravenci chtěli ulovit, už dávno by to udělali. Zamrkal a rozhlédl se. Ještě měl strach, ale protože ho nikdo nekousal, neštípal ani jinak neohrožoval, začal si ta stvoření na větvi prohlížet. „Vy nejste… Vy jste… Ne, nejste…,“ blekotal popleteně Bělásek. „My nejsme… My jsme… Ne, nejsme,“ smálo se to vpředu. „Ano, vypadáme jako mravenci,“ pokyvovalo to vzadu. „Ne, nejsme mravenci,“ pokračovalo to vpředu. „My jsme totiž housenky,“ dokončilo to vzadu. „Jsme housenky hranostajníka bukového!“ „Vy že jste housenky?“ nechtělo se věřit Běláskovi. Už viděl housenky celé zelené, které splývaly
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507247
s listím. Znal také housenky vypadající jako větvičky i neuvěřitelně chlupaté, aby nikomu nechutnaly. Ale tohle! Menší housenka si ukousla ze zeleného listu, a snad aby ukázala, že o jinou potravu nestojí, labužnicky zamlaskala. I ta větší, která už by člověku mohla připadat spíš jako vetřelec z vesmíru než jako mravenec, se pustila do pojídání listí. „Ano, jste housenky,“ musel nakonec uznat Bělásek, protože nikdo jiný tak neuvěřitelně listožravý být ani nemohl. I on si utrhnul šťavnatý mladý lístek a společně s housenkami se pustil do jídla. Vždyť na pocuchané nervy nic nepomáhá lépe než právě něco dobrého do bříška. Teprve když se človíček dosyta najedl a úplně uklidnil, pokračoval v cestě. Za bahnitou kaluží se sklouzl z hladkého bukového kmene na zem, a co nejrychleji zamířil ven z lesa. Jen aby byl od mravenců co nejdál. Když konečně dorazil na kraj pole, svalil se vedle cesty pod šípkový keř. Potřeboval si před dalším putováním odpočinout.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507247
Kapitola pruhovaná Na trnité větvičce přistála neznámá krasavice. Její černé a žluté pruhy přímo vybízely k namalování. Bělásek neodolal, začal malovat a šlo mu to radost pohledět. Kráska, kterou namaloval, byla od té skutečné téměř k nerozeznání. Pohled na ni přiměl človíčka zavzpomínat na jaro. Jednu podobnou pruhovanou krasavici už totiž dříve viděl. „Tak ukaž, jak jsi mě namaloval,“ zajímala se krasavice a přiletěla blíž. „Jen se podívej, pestřenko,“ usmál se človíček. „Nejsem pestřenka, hlupáčku,“ zasmála se neznámá. „A jestli se mi nebude líbit, cos namaloval, ukousnu ti hlavu!“ Až teď si Bělásek všiml, že ta pruhovaná krasavice má hrozivě vypadající kusadla a k tomu ještě ostré žihadlo ukryté v zadečku. Nic z toho
100
Ukázka elektronické knihy