/ 98 Mimopražským stavebním záměrům Karla IV. vévodil hrad Karlštejn.64 K poslednímu z nově budovaných hradů na strmém svahu řeky Tangeru lze snad dodat, více méně však jen hypoteticky, že jej Karel IV. do zletilosti syna Zikmunda, od roku 1373 markraběte braniborského, budoval jako svou třetí hlavní rezidenci (domicilium principale), neboť musel počítat s tím, že Václav IV. se ujme vlády v Čechách. Nápadné je zde zejména vyobrazení římských a snad i českých panovníků s manželkami ve velkém hradním sále, které mělo podobně jako tzv. lucemburský rodokmen na Karlštejně a na Pražském hradě připomínat historicky zdůvodněnou oprávněnost lucemburské dynastie na oba trůny. Tuto rodovou paměť (memoria) vizuálně podporovala i znaková galerie na hradě Laufu a orálně pak zmíněná pověst o Meluzíně. Za povšimnutí rovněž stojí vnější plastiky lucemburských králů, říšských a zemských patronů na veřejných i sakrálních budovách, které měly jednak věčně panovníky reprezentovat, jednak chránit příslušné místo či město v době jejich nepřítomnosti.65 Rádi bychom více věděli o stavební aktivitě mladšího Karlova bratra Jana Jindřicha, jinak markraběte moravského. Jeho pražské sídlo, které se rozkládalo na místě dnešního Clam-Gallasova paláce, bylo jistě výstavné, to je však pouhá domněnka. Překvapivě málo je známo o stavebních záměrech jeho úspěšného syna Jošta, i když na Moravě vznikala řada pozoruhodných sakrálních a jiných staveb. Výstavný dům na Starém Městě, který v roce 1405 koupil a v němž po jeho smrti († 1411) měla svůj městský dvůr královna Žofie, již nestačil přestavět.66 Do jaké míry Žofie sama iniciovala a podporovala stavební činnost ve svých věnných městech, zvláště ve Dvoře 64) Podrobně k tomu Lenka Bobková: Hrady Karla IV. v Laufu a Tangermünde. Panovnická reprezentace vepsaná do kamene, in: Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. naroze ninám, ed. Petr Sommer – Martin Nodl – Eva Doležalová, Praha 2004, s. 141–167. 65) K memoriální a reprezentační funkci Karlových staveb mimo jiné Eva Schlotheuber: Der Ausbau Prags zur Residenzstadt und die Herrschaftskonzeption Karls IV., in: Prag und die grossen Kulturzentren Europas in der Zeit der Luxemburger (1310–1437), ed. Von Markéta Jarošová – Jiří Kuthan – Stefan Scholz, Praha 2008, s. 601–621. 66) Srov. Jan Sedlák: Architektura na Moravě a ve Slezsku za vlády lucemburských markrabat, in: Moravští Lucemburkové, ed. J. Vaněk, Brno 2000, s. 167–188. Řadu dochovaných i nedochovaných uměleckých děl z doby Joštovy vlády na Moravě zaznamenala a vyhodnotila Kaliopi Chamonikola: Morava – na cestě k samostatnosti, in: Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků, ed. Jiří Fajt – B. D. Boehm, Praha 2006, s. 291–307. Obdobně pro Slezsko viz Romuald Kaczmarek: Slezsko – Lucemburský zisk, tamtéž, s. 309–325.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507226
3 . D u c h o v n í ž i v o t, k u lt u r a a u m ě n í z a v l á d y L u c e m b u r k ů
/ 99
Králové, ve Vysokém Mýtě, v Mělníku, v Hradci Králové a v Chrudimi, lze se jen domnívat. Jestliže Karel IV. mnohaletý osobní prožitek života na francouzském královském dvoře uplatnil mnohem více v důrazu na monumentalitu než na estetické formy, jeho zhýčkaný, ani ne dvacetiletý syn Václav si z návštěvy Francie na počátku roku 1378 přivezl zcela jiné dojmy. Nebyl oslněn jen luxusními hony a jinými dvorskými zábavami jeho vrstevníků a příbuzných z královské krve, ale i komfortem každodenního života, a především pak jinde nevídanou úrovní privátních provoněných toalet.67 Snad i proto si již dva roky po smrti otce, který by mu podobné rozmary asi netrpěl, začal budovat svá sídla po Praze, a později též v Kutné Hoře a na svých oblíbených hradech Křivoklátu a Žebráku. Škoda jen, že jeho městské paláce i jeho Nový Hrad u Kunratic vzaly zcela za své, takže se o jejich vnitřním uspořádání a komfortu lze jen dohadovat. Václavův mladší bratr, vévoda Jan Zhořelecký zemřel ve dvaceti šesti letech, takže neměl příležitost projevit se jako stavebník. V případě jejich úspěšného bratra Zikmunda téměř všechny stopy stavební činnosti v době jeho padesátileté vlády v Uhrách zahladily turecké výboje. Rozsáhlé archeologické průzkumy, které se krátce po druhé světové válce uskutečnily v Budě a na Visegrádu, přece jen vynesly na povrch dostatečné množství stavebních i sochařských fragmentů pro uměnovědné posouzení obou Zikmundových sídel. Předně se podařilo doložit, že za Zikmunda došlo k velkorysé přestavbě dříve spíše skromného anjouovského hradu v Budě. Za daného stavu výzkumu se zdálo více než pravděpodobné, že rozhodující vliv i v Uhrách mělo vyzařování parléřovské hutě a uměleckých importů z lucemburských Čech.68 Toto pojetí tehdy odpovídalo konceptu o všeobecně dominantní roli parléřovského umění ve střední Evropě, který vycházel jednak z nacio nalistické představy o pangermánské kulturní převaze, jednak z teorie tzv. měkkého, jinak „krásného“ stylu.69 67) K pobytu Václava IV. ve Francii František Šmahel: Cesta Krále IV. do Francie 1377–1378, Praha 2006, podle rejstříku. 68) Viz zejména László Gerevich: Prager Einflüsse auf die Bildhauerkunst der Ofner Burg, Acta historiae artium 2 (1954), s. 511–63; a týž: Mitteleuropäische Bauhütten und die Spätgotik, Acta historiae artium 5 (1958), s. 241–282. 69) K nacionalistickým konceptům dějin středověkého umění u nás i v sousedních zemích místy přehnaně Milena Bartlová: Naše, národní umění. Studie z dějin umění středověku, Brno 2009, s. 27–28; z jiného úhlu pohledu srov. Robert Suckale: Über die Hinfälligkeit einiger
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507226
/ 100
Vyzařování krásného slohu do sousedních zemí Ani dějepis teritoriálně českého středověkého umění tradičně soustředěný na lucemburskou éru nemohl ponechat zcela bez povšimnutí nové poválečné interpretace, které se snažily nahradit starší teorie. Zatímco idea východoevropského megaregionu jako uměleckého organismu překračujícího hranice Uher, Čech a Polska, s níž v roce 1976 vystoupil Jan Bialostocki, u nás pro zjevnou polskou patriotickou orientaci nezískala větší odezvu,70 mnohem příznivějšího přijetí se ve stejné době dočkal rovněž multinacionální koncept středoevropského uměleckého stylu. Tuto tendenci do značné míry naplnila již vídeňská výstava „Evropské umění kolem roku 1400“71 a směrodatně pak na delší dobu prosadila výstava „Parléřové a krásný styl 1350–1400“. Více než titul české oči přitahoval podtitul „Evropské umění za (dynastie) Lucemburků“.72 I když čeští kunsthistorici autorsky participovali pouze na katalogových heslech, přece jen jejich účast v době normalizace byla malým protržením železné opony. Uvedený podtitul českým uším konvenoval, neboť Lucemburkové byli nejen římskými panovníky, ale i českými králi, takže evropskost bylo možné vztáhnout též či dokonce v první řadě na památky v Praze i jinde v Čechách a na Moravě. Záběr „parléřovské“ tvorby byl ovšem v představách některých historiků umění teritoriálně širší, neboť mimo jiné zahrnoval široké oblasti německých a rakouských zemí. Odtud zase plynulo uspokojení i pro německé badatele, kteří v participaci českých kolegů mohli spatřovat souhlas s nepřímo přiznaným německým charakterem velké části středoevropské kultury. To ostatně nebylo ani z jedné strany ve zjevném rozporu se skutečností. Zatímco však až do konce osmdesátých let minulého století byl český kulturní prostor vymezen platnými státními hranicemi, pak od roku 1990, kdy se tyto hranice přestaly střežit, mohl se český státní útvar lucemburského věku opět roztáhnout na všechny země příslušné ke Koruně české. historiographischen Konzepte und Begriffe zur Deutung der Kunst in Böhmen, in: Kunst als Herrschaftsinstrument. Böhmen und das Heilige Römische Reich unter den Luxenburgern im europäischen Kontext, ed. Jiří Fajt – Andrea Langer, München 2009, s. 27–28. 70) Jan Bialostocki: The Art of the Renaissance in Eastern Europe, Hungary, Bohemia, Ithaca 1976, zvl. s. 13–23. Přijatelnější se jevil dynastický akcent. 71) Europäische Kunst um 1400, Wien 1962. 72) Die Parler und der schöne Stil 1350–1400. Europäische Kunst unter den Luxemburgern, I–IV, ed. Anton Legner, Köln 1978–1980.
Ukázka elektronické knihy