/ 98 Lichtenštejn si pospíšil, jistě proto, aby se obsah císařova listu nestal veřejným tajemstvím dříve, než budou stíhaní muži pod zámkem. V té chvíli postupoval rozhodně a bez odkladů. Dostavili se všichni, s výjimkou těch, kteří leželi nemocni nebo právě pobývali mimo Prahu. Vězení v Bílé věži na Hradě dostalo již odpoledne osm nových obyvatel: Viléma staršího z Lobkovic, Václava Budovce, Pavla z Říčan, Kašpara Kaplíře, Prokopa Dvořeckého, Bohuslava z Michalovic, Felixe Pětipeského a Diviše Černína. K večeru přivezli ještě tři nemocné rytíře, které odvlekli z domu: starého Jindřicha Ottu z Losu, Hanuše Vostrovce a Volfa Haslauera. Pak přibyli Albrecht Jestřibský a Václav starší Štampach. Třinácti pánům a rytířům vykázali dočasný byt v Bílé věži a v budově nejvyššího purkrabství. Příbuzní zpočátku nedostali od zatčených žádné zprávy. „Že sem Vaší Milosti v té své veliké souženosti a bídě tak dlouho nepsal,“ sděloval po výsleších Vilém starší z Lobkovic svému synovci, nejvyššímu kancléři, „jest toho ta příčina, že sem černidla [inkoustu], píra [pera] i papíru zbaven byl a co sem mnoho a častokrát za dovolení a toho dání prosil, toho sem nikdá až teprve dnes dostati a obdržeti nemohl...“ Staroměstská „špinka“ stala se 20. února odpoledne bytem sedmi domácích měšťanů: Martina Fruweina z Podolí, Jana Theodora Sixta z Ottersdorfu, Simeona Sušického, Jana Kutnauera, Abrahama Anděla, Melichara Tejprechta a Jiřího Závěty ze Závětic. Přidali k nim dva přespolní, žateckého purkmistra Maxmiliána Hošťálka z Javořic, kterého zajal velitel jízdní setniny z Loun – neopomenul přitom vyloupit purkmistrův dům –, a posléze kutnohorského primase Jana staršího Šultyse. V novoměstském vězení seděli dr. Valentin Kochan z Prachové, Lukáš Karban a dr. Matyáš Borbonius. Druhého dne, v neděli ráno 21. února, k nim přivezli churavého Tobiáše Štefka z Koloděj a potom ještě Mikuláše Diviše z Doubravína. Malostranský arest naplnili domácí měšťané Kryštof starší Kober, Baltazar Globic, František Plumberger, Bonaventura Jahn, Ondřej Steimann, Jakub Hübel, Jiří Apatykář a Jiří Nehera. Vše proběhlo hladce, bez odporu a skrývání. Proskribovaní se většinou na výzvu sami přihlásili. V několika dnech, ani týden to netrvalo, byla akce skončena.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507224
Z at ý k á n í
/ 99
A nám nezbývá než se divit, že šlechtici vyčkávali v Praze jako stádo jatečních ovcí. Neodjeli ani z pražských domů na svá venkovská sídla, kde by byli hůř dosažitelní. Pouze tři, Bedřich z Bílé, Vilém Konecchlumský a Kryštof Harant z Polžic, byli venku. Ani ti se však neskrývali a zvláštním komisařům nedalo mnoho námahy je zatknout. Pro Haranta na hrad Pecku si dojel Albrecht z Valdštejna, druhé dva zajistili krajští hejtmani. Devadesát mužů stíhala císařova proskripční listina, z toho jedenašedesát měli uvěznit, zbývajících devětadvacet střežit v domácím vězení. Na prvním místě osmadvacet direktorů – členů někdejší stavovské vlády od defenestrace do volby Fridricha Falckého.10 Tři uvěznění páni (později, jak už víme, se podařilo zadržet a přivést k soudu ještě jednoho člena panského stavu, Jáchyma Ondřeje Šlika) byli staří kmeti. Nejmladšímu, Vilémovi z Lobkovic, bylo devětašedesát, Pavlovi z Říčan kolem sedmdesátky a Václavu Budovcovi z Budova asi čtyřiasedmdesát. V tomhle věku je těžké změnit prostředí a dosavadní způsob života. Jistě především proto neodešli tito tři jako mnoho jiných. Krom toho měli řadu důvodů, proč se cítili doma celkem bezpeční. Žádný z nich nepočítal ani s vězněním, tím méně s popravou. Kdo ví, zda je pravda to, co psala Eliška Žerotínská z Valdštejna v dopise z 15. listopadu 1620 – týden po Bílé hoře: „Pan Vilím z Lobkovic, slyším, v Praze zůstává, že mu Pražani nedali z Prahy jeti a že jsou mu řekli, poněvadž jsou jiní začali a je na nejvyšší zavedli, aby taky vod nich neujížděli...“ Lobkovic a Říčanský doufali v sliby Maxmiliána Bavorského. Právě oni se zavázali jménem deputace hned druhého dne po bělohorské porážce, že přimějí celou stavovskou obec k úplné kapitulaci, a slovu dostáli. S hrstkou zbylých politiků sestavili a stvrdili kapitulační listinu. Oba pánové nadto – jako většina obviněných – spoléhali na příbuzenské svazky s vlivnými katolíky. Synovec Viléma z Lobkovic byl dokonce nejvyšším kancléřem. 10) Z třicetičlenného direktoria z roku 1618 se dožilo bělohorské porážky jen pětadvacet členů. Jenomže pána Albrechta Jana Smiřického, rytíře Oldřicha Gerštorfa z Gerštorfu (nebo také Gersdorfa, Gerštorfa apod. – jména se v tehdejších pramenech nepsala jednotně, to platí též o jiných) a Kryštofa z Fictum, kteří zemřeli v letech 1618 až 1619, nahradili ještě v době trvání direktoria jiní tři šlechtici, zatímco místa uvolněná úmrtím pána Petra ze Švamberka a rytíře Albrechta Pfefferkorna zůstala neobsazena. Zemřeli po volbě Fridricha českým králem, kdy direktorium zaniklo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507224
/ 100 Jak Lobkovic, tak Říčanský odhadli situaci reálně. Na popravišti neskončili. Budovec snad spoléhal na své stáří, ale především nejspíš opíral pocit bezpečí o vlastní autoritu. Byl osobností obecně respektovanou a váženou. Jako dlouholetý vůdce stavovské opozice zůstával císařským radou Rudolfa (za jeho vlády byl v roce 1608 přijat do panského stavu) i Matyáše, ač to bylo solí v očích španělské straně. Jeho výpočty zklamaly. Přičítal nepřátelům mnohem víc taktu, než ho měli radikální císařovi rádcové. Pro ně byl Budovec starým „kalvínským“ spiklencem, direktorem a prezidentem nad apelacemi „domnělého“ zimního krále. Po bělohorské bitvě vyprovodil za hranice svou rodinu, manželku, syna a vnuky. Pak se vrátil sám, údajně proto, „že byl s panem Ottou [stařičkým rytířem, direktorem Jindřichem Ottou z Losu] strážcem koruny (na ten čas v Praze zůstávající), aby nebylo myšleno, že ji opustil...“ S věrností až dojemnou zůstává údajně proto, aby střežil nejvyšší symbol svrchovanosti, královské korunovační klenoty. Ono vědomí šlechtické cti, které přikazovalo plnit povinnosti do poslední chvíle, nezdobilo už Budovcovy mladší druhy z direktoria, kteří na situaci pohlíželi realističtěji. Starý pán se vrátil do svého výstavného domu na Starém Městě pražském proti Týnskému kostelu. Nalezl jej zcela vydrancovaný, takže mu nezbylo nic než oděv, který měl na sobě. I tehdy měl možnost odejít, avšak zůstal s několika služebníky ve zpustošeném bytě. Lichtenštejnovo pozdější opatření – dal Budovce doma střežit – bylo vcelku zbytečné. Tehdy – podle pietního vyprávění pamětníků – prý Budovce navštívil jeho někdejší sekretář při apelacích Pavel Aretin a zeptal se: „Proč pán, z Prahy vyjev a na svobodě již byv, zase se navrátil a do takového nebezpečenství dal?“ Odpověděl, že ho k tomu svědomí nutilo. „Nedopustilo mně svědomí opustiti vlast a tu dobrou naši při. Ale nevím, co Pán Bůh o mně myslí, snad chce, abych dobrou tu při krví svou zpečetil.“ Podle tohoto nejspíš hagiograficky upraveného vyprávění v Historii o těžkých protivenstvích byl Budovec osobností jako stvořenou pro raně barokní velkou tragédii s chováním přiměřeným věku, povaze i vzdělání. Prý se dokonce po Praze říkalo, že velikým hořem umřel. Ale tomu se, jak praví pietní nekrolog, sám upřímně smál, usmířen s životním osudem.
Ukázka elektronické knihy