98
Konstitutivní povaha jazyka
kterého si Jan minulý týden pořídil, odběhnul, do tlamy chytil klacek a potom přiběhl a položil ho Marii k nohám“. Lze analyticky odlišit rozvíjení podmětu a přísudku. Podmět, tj. pes, je identifikován pomocí svých rysů: je chlupatý a Jan si ho pořídil minulý týden. V rozvinutí podmětu je ještě zahrnuta slovesná část (Jan si ho pořídil). Takové věty lze poté kombinovat do rozsáhlejších textů, jako jsou příběhy, v nichž jsou věty propojeny různými anaforickými a kataforickými odkazy, pomocí zájmen a jiných prvků. Například další věta příběhu s dlouhou větou o psu by mohla znít: „Byl to skutečně pozoruhodný pes“, kde spojení uskutečňuje deiktický prvek „to“. Zvládnutí gramatiky v plném rozsahu a schopnosti vytvářet příběhy a jiné texty zabere mnoho času, obvykle až hluboko do adolescence.117 Zjevně se objevuje otázka: jak to dokážeme? Analýza pravidel a způsobů kombinace je zásadní složkou lidského vědění od dob prvních velkých gramatik; v indoevropském prostoru jsou výchozími body sanskrt a řečtina. Navrch všech ostatních stojí ještě otázka po vzniku samotné schopnosti jazyka: jak vznikla v procesu evoluce? Jak si ji osvojují další a další generace dětí? Chomsky se domnívá, že odpověď na druhou otázku leží v dědičnosti, v níž jsou obsažena základní pravidla a gramatické postupy, a díky nim nám postačí omezené setkání s jazykem (často porušeným a gramaticky nesprávným) v řeči našich rodičů, abychom se začlenili do naší jazykové komunity.118 Tím vším chci říci, že cokoli si člověk myslí o uvedených teoriích, věnují se důležité intelektuální agendě: porozumění schopnosti, která leží v základu používání pravidel gramatiky, syntaxe a obecněji sémantických konstruktů. Moje kritika rozhodně nemá za cíl odmítnutí této Viz pozoruhodnou práci John A. Lucy – Suzanne Gaskins: Grammatical Categories and the Development of Classification Preferences: A Comparative Approach, in: Language Acquisition and Conceptual Development, ed. S. Levinson and M. Bowerman, Cambridge: Cambridge University Press 2001, s. 257–83. 118 Mark C. Baker: The Atoms of Language: The Mind’s Hidden Rules of Grammar, New York: Basic Books 2001 se domnívá, že rozdíly mezi gramatikami různých jazyků lze zachytit pomocí konečného počtu parametrů. Děti jsou geneticky naprogramovány, aby jim pro schopnost domluvit se stačilo pouze osvojit si nastavení parametrů mateřského jazyka. A nalezneme též jiné zajímavé dohady: např. Denis Bouchard navrhuje, abychom vysvětlili rozvoj Saussurova paralelismu distinkcí mezi popisovaným a popisujícím neurologickými pojmy, konkrétně vývojem „offline mozkových systémů“. Srov. jeho The Nature and Origin of Language, Oxford: Oxford University Press 2013, část 3. 117
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507220
Za hranice kódování informací
99
agendy, ani ji nepokládá za podřadnou. Právě naopak. Můj záměr ve vztahu k ní lze však shrnout do dvou hlavních bodů: První je, že funkce popisu a kódování informací, jejichž základy chtějí nositelé této agendy zkoumat, zdaleka nevyčerpávají funkce, užití a potenciál jazyka. Ruku v ruce s tím budu demonstrovat prvky jazykového vědomí, které odporují reduktivní kontinuitní interpretaci. Jedná se o dvě strany téhož intelektuálního projektu, stejně jako jsou reduktivismus a deskriptivismus dvěma tvářemi neodpovídajícího pochopení jazyka a lidského života, které si ovšem užívá nezaslouženou prestiž v naší kultuře. Zadruhé chci ukázat, že funkce jazyka, na jejichž vysvětlení se zaměřují teorie sémantické konstrukce či vrozené gramatiky, totiž popis nezávislých, samostatných objektů119, nelze vykonávat nezávisle na ostatních funkcích zmíněných v prvním bodě. Nemůžeme totiž využívat popisných funkcí jazyka, aniž bychom dokázali pracovat i s ostatními. Představme si, že bychom běžným jazykem popisovali svět okolo nás, aniž bychom kdy vyprávěli příběhy nebo psali romány. Byl by to děsivě ochuzený svět, ale zdá se to být možné. Můžeme si dokonce představit rigidně puritánskou společnost, která jakékoli smyšlené příběhy zapovídá. Ale ostatní schopnosti a funkce, které na následujících stránkách uvedu, neexistují takto vedle všedního popisu; jsou s ním neoddělitelně propojeny.120
2 Začněme prvním bodem, který HLC vynechává. Z hlediska deskriptivistického přístupu musí jazyková schopnost zahrnovat dovednost vytváření popisného slovníku, slov, která můžeme použít k popisu skutečností, se kterými se potkáváme. Ale HLC Protikladným případem těchto popisů by byly ty, které sdělují touhy, pocity, motivace, reakce či nálady; a/nebo popisy objektů v jejich významu pro nás. Otázku rozvinu v 6. kapitole. Ale popis jako takový je současně v kontrastu s performativní dimenzí diskursu. 120 „Běžný jazyk, okleštěn na holou kostru popisu, se ukazuje být pouze částí mnohem širšího a pestřejšího vzorce jednání.“ Rowan Williams: The Edge of Words: God and the Habits of Language, London: Bloomsbury 2014. Narazil jsem na tuto velice inspirativní knihu v samém závěru své práce na tomto textu. Vidím ovšem výrazný překryv s vlastními tezemi, ačkoli jsou vysloveny v dosti odlišném idiomu. Jako bychom procházeli týmž územím, pouze z jiných výchozích bodů. 119
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507220
100
Konstitutivní povaha jazyka
a teorie odsud vycházející nedokáží ani podat adekvátní vysvětlení této dovednosti. Později se pokusím demonstrovat, že mnoho z našeho slovníku nemůže být vytvořeno způsobem, který předpokládá. Důvodem je, že neponechává žádný prostor pro (řečeno slovem z 1. kapitoly) konstitutivní síly jazyka. Ovšem vedle udělení schopnosti tvořit slova proměňuje obdaření jazykem naše celé bytí ve světě a s druhými. Perspektiva zdůrazňující kódování informací tenduje k pohledu na jazyk jako na neobyčejně užitečný nástroj definování a sdělování vědění o světě. Ale jazyk tvoří kontext lidského života a jednání, včetně řeči, což si zaslouží pozornost samo o sobě. Nevztahujeme se k tomuto kontextu výlučně, ba ani primárně, jako k nástroji, který použijeme nebo odložíme. Otevírá nám další dimenze existence, které nemůžeme opomíjet, chceme-li porozumět povaze jazyka a naší existence v něm. Často, když se zaměřujeme pouze na popis nebo kódování informací jako centrální funkce jazyka, opomíjíme tyto dimenze. Budu nyní předjímat diskusi následujících kapitol a stručně vyjmenuji některé rysy jazykové existence na straně jedné, a použití jazyka na straně druhé, které jsou příliš často opomíjeny. Zmíním pět bodů: první dva se dotýkají toho, jak jazyk proměňuje náš svět; zbylé potom, jak rozšiřujeme svůj slovník a možnosti vyjádření způsoby, které HLC nemůže pochopit. 2.1 Nejprve se zastavme u charakteristiky diskutované již ve 2. kapitole, kterou je spojení jazyka se sdílením a společně zaměřenou pozorností. Lidská schopnost intenzivnějšího a vědomého způsobu bytí pospolu podmiňuje rozvoj jazyka, jak jsme viděli; je rovněž pravidelně obnovována a udržována diskusí. Jde o jeden ze způsobů, kterým rozvoj jazyka proměňuje naši existenci jakožto živočišného druhu. Být uveden do jazyka znamená vstoupit do potenciálního sdílení s ostatními. V principu se takto můžeme spojit s kýmkoli; ve skutečnosti žijeme v určitých kruzích či komunitách: rodině, vesnici, v politickém společenství, náboženské nebo zájmové skupině atd., které jsou místy (často pravidelně) opakujících se realizací sdílení. Ovládat jazyk znamená být a být si vědom své přítomnosti v sociálním prostoru.
Ukázka elektronické knihy