otroků. Starší německá literatura to vysvětlovala tím, že po rozpadu říše určovali sociální poměry na jejím území Germáni, kteří měli rovnost lidí a svobodu jedince jaksi „v krvi“. Tento rasistický názor zajisté sdílí jen málokdo. Hledání počátků nerovnoměrnosti by mělo začít tam, kdy na venkov v oblasti mimo limes, který byl založen na naturálním hospodaření, vstoupil trh a peněžní vztahy. V tomto kontextu měla mimořádný význam středověká kolonizace, která se lišila od neolitické právě tím, že byla „shora“ organizována, či kontrolována a spojena alespoň zčásti s výrobou pro trh. Tento obrat nebyl samozřejmě rychlý ani synchronní a už sama otázka, kdy si venkov začal pravidelně vyměňovat 96 | statky s městem, by mohla být užitečným východiskem komparace. Ponecháme však klasické středověké kolonizační období stranou. Zvolíme východisko komparativního rozboru v tom, že budeme postupovat napříč časem a pokusíme se podle synchronní osy stanovit shody a rozdíly v tempu vývoje, který vyústil do 16. století. Vyjděme tedy z toho, že na prahu raného novověku se kladly základy pro vztah venkova a města i pro úlohu rolnictva ve společnosti, která se sice ještě nevymanila ze systému feudálního přinucení a privilegií, ale učinila již prvé kroky tímto směrem. Nechceme-li aby taková komparace byla pouhou snůškou domněnek, které by se točily kolem otázky „kdo byl zaostalejší?“, musíme hledat spolehlivější kritéria komparace. V agrární historiografii se takových kritérií používá celá řada. Základním hlediskem je zajisté hledisko výroby: čím a jak se kde lidé živili. Přitom samozřejmě nejde jen o životní úroveň, ale o skladbu potravy, která je do značné míry podmíněna přírodními podmínkami. Nejjednodušší bylo výše již zmíněné rozdělení Evropy do tří základních pásem podle klimatických podmínek a s tím spojené struktury zemědělské výroby. Hranicí mezi jižním a středním pásmem byla hranice pěstování oliv, zatímco střední pásmo bylo od severního odděleno hranicí pěstování vína. Jižní pásmo získávalo tuky z rostlinné výroby, především z oliv, protože pěstování skotu bylo spíš okrajové. Na obdělávané půdě se kromě obilovin pěstovala také rýže. Střední pásmo, které zahrnovalo většinu evropských regionů, se vyznačovalo rovnoměrným zastoupením obilnářství, pěstování dobytka a průmyslových plodin. V severním pásmu převažoval chov dobytka, lesní hospodářství a v některých regionech také průmyslové plodiny. Tyto rozdíly je třeba brát v potaz, až budeme uvažovat o souvislostech, jimiž by bylo možno vysvětlit, čím se lišili lidé a jejich život na venkově v jednotlivých regionech Evropy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507214
Rozdílným přírodním podmínkám odpovídaly také rozdíly v typu venkovských domů a materiálů, ze kterých byly postaveny: dřevo, kámen, vepřovice, cihly. Toto dělení sice mnohé vypoví o každodennosti a možná také o podmínkách pro pozdější manufakturní a průmyslovou výrobu, ale pro základní cíl naší úvahy, tj. postižení nerovnoměrnosti historického vývoje, může mít jen pomocný význam. Již sama produktivita práce se uvnitř každého z pásem podstatně lišila – a to nejen v důsledku rozdílné bonity půdy či jiných přírodních podmínek. Pro úplnost je třeba připomenout, že produktivita zemědělské práce nebyla ve všech makroregionech zdaleka stejná. Chceme-li získat poznatky, které umožní vysvětlit či alespoň popsat nerovnoměrnost vývoje, měli bychom kritéria komparace hledat | 97 jinde: – v tempu přijímání a zavádění technologických inovací, – v organizaci zemědělských prací, – v tom, jaké bylo postavení rolníků nejen ve výrobě, ale i ve společnosti. Jakkoli se zemědělská technologie předmoderní doby právem považuje za velmi konzervativní, i tam docházelo ke změnám, přijímaly se inovace v obdělávání půdy i v jejím využívání. Již v období středověké kolonizace se hovoří o „technické revoluci“, která spočívala v lepším využití tažné síly zvířat, ve zdokonalení zemědělského nářadí a v zavádění trojpolního systému při obdělávání půdy. Přijímání těchto inovací se táhlo celá staletí a jeho časové zařazení záleželo také na bonitě půdy i na tom, ve kterém ze tří podnebních pásem byly uplatňovány. Je obtížné určit, zda podněty vycházely z jediného místa, či zda jejich ohniskem bylo několik regionů. Obecně platí, že některé regiony v úrodných oblastech západní a jižní Evropy aplikovaly inovace dříve – pokud ovšem se tam zpracovávala orná půda – než regiony na východě kontinentu. Výraznější a lépe doložena je druhá vlna inovací, která je někdy nazývaná zemědělskou revolucí, poněvadž vskutku přinesla převratné změny. Začalo pěstování nových plodin, především pícnin, které zajišťovaly dostatek krmiva pro celoroční ustájení dobytka. Díky tomu bylo možno postupně opouštět trojpolní systém, kdy část půdy „odpočívala“, rozšířit obdělávané plochy a přejít k intenzivnějšímu využití půdy. Výnosy stoupaly jednak díky lepší možnosti hnojení, jednak díky střídání osévaných plodin. Později k novým plodinám přistoupily ještě brambory. Počátky těchto revolučních proměn se datují na přelom 17. a 18. století a za jejich kolébku se považuje Anglie. Během
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507214
druhé poloviny 18. století již pronikly do střední Evropy a o sto let později také do Ruska. Proměny v obdělávání půdy a ve skladbě plodin byly ovšem podmíněny podnebím i bonitou půdy a měly nejvýraznější dopad ve středním, mírném podnebním pásmu. Nerovnoměrnost jejich zavádění sice měla v celkovém trendu západo-východní spád, ale byla značná také uvnitř každého z makroregionů. Tento trend byl zajisté podmíněn řadou dalších faktorů, jako byla organizace práce, tržní vztahy či osobní postavení samotných výrobců – rolníků. Technologické změny mohou tedy být jen ve velmi omezené míře ukazatelem nerovnoměrného vývoje v celoevropském měřítku, ale nestačí pro jeho výklad. Z hlediska organizace práce se obvykle rozlišují tři typy regionů: 98 | 1. Zemědělská výroba měla převážně podobu velkostatku, který na svých dvorech zaměstnával čeleď a případně také využíval více nebo méně vynucené práce rolníků – roboty. Díky tomu mohly velkostatky dodávat na trh velký objem výrobků, které se zčásti staly předmětem dálkového obchodu. Vedle dvorů existovala sice drobná rolnická hospodářství, ale ta měla jen okrajový význam a nevytvářela téměř žádné přebytky, které by výrazněji ovlivňovaly místní trh. Nejčastější byl tento typ ve východní části Německa, na většině území Polska a Ruska. Odlišnou variantou byl velkostatek, jehož dvory využívaly především námezdnou práci podruhů a domkářů, jak to známe například ze severní Itálie. 2. Na opačném pólu stojí regiony, kde základní jednotkou výroby byla drobná selská hospodářství, na kterých pracovali členové rodiny a v omezeném počtu také námezdná čeleď. Tento typ najdeme ve Francii, Nizozemí, dále pak ve Skandinávii, na jihu střední Evropy a ve specifické variantě v Anglii, kde ovšem samostatné vlastníky nahrazoval postupně nájemce – farmář. 3. V řadě regionů byly vedle sebe zastoupeny oba uvedené typy: drobná selská hospodářství i dvory patřící šlechtickému velkostatku. V tomto případě dvory i sedláci dodávali své produkty převážně pro místní trhy, přičemž akční rádius tržních vztahů závisel do značné míry na dopravních podmínkách. Tento smíšený typ výroby najdeme zejména v některých částech střední Evropy (např. české země či severozápadní Německo) a také v regionech jižního zemědělského pásma. Postavení rolníka je často užíváno jako ukazatel při úvahách o regionalizaci Evropy. Co ovšem máme termínem „postavení rolníka“ chápat? Pro větší přehlednost stanovme tři kritéria. Jsou to za prvé jeho osobní postavení, za druhé jeho právní vztah k půdě (vlastnictví, držení, nájem) a konečně forma (původně feudálních) povinností, které mu ukládala jeho vrchnost a stát.
Ukázka elektronické knihy