konkrétní plán stažení včetně termínů a prezentovat jej Moskvě jako podklad pro všeobecný odchod. Steinhardt návrh podpořil.78 V půlce října státní tajemník James Byrnes při jednání s ministry války a námořnictva informoval o chystaném řešení navrhnout Stalinovi simultánní stažení. Otázkou zůstávalo, jak reagovat v případě, že Moskva návrh odmítne. Eisenhowerův náčelník štábu generálmajor Harold Bull i diplomatický poradce Robert Murphy navrhovali stáhnout se v každém případě – a sovětskému odmítnutí dát dostatečnou publicitu. Ministr války Robert Patterson na konci října navrhl stažení do půlky listopadu. Argumentoval, že pro pokračující přítomnost amerických jednotek na území ČSR neexistuje vojenský důvod – ale cílem bylo jistě potěšit Kongres, americkou veřejnost a pochopitelně též vojáky, kteří by se mohli vrátit domů. Věc měl rozhodnout prezident Truman.79 Nebylo ovšem patrné, co lze od sovětské strany očekávat. Po celé léto i podzim zůstával zcela nejasný byť jen pouhý počet sovětských vojáků na československém území. Podle údajů amerického vojenského atašé z počátku července, jež se ovšem zcela míjely s realitou, snížilo sovětské velení počet svých vojáků na československém území ze 150 000 na 40 000, a tak Američané počítali se snížením svých stavů na 10 000.80 Přestože v půli července oznámil Beneš Nicholsovi, že sovětské jednotky skutečně zahájily stahování z Československa, o měsíc později sdělil britskému velvyslanci „nejmenovaný československý generál“, že nikdo včetně ministra obrany netuší, kolik sovětských vojáků na území ČSR vlastně je. Britský vojenský atašé zase získal z ministerstva národní obrany informace, že sovětské jednotky v síle čtyř divizí jsou umístěny u hranic se Saskem a jejich velení vyjednává s československými úřady o poskytnutí kasáren na zimu, zatímco další silný kontingent je dislokován na jižním Slovensku.81 Dne 10. září jednala v rakouském Badenu s maršálem Koněvem vládní delegace v čele s generálem Svobodou a státním tajemníkem Clementisem. Připomněla mu červnové znění dohody se Stalinem, podle níž se už do 15. července měly sovětské jednotky stáhnout z vnitrozemí a být soustředěny v česko-německém pohraničí. Namísto toho však početné
78 79 80 81
Ibid., 489–492, Achesonův telegram pro Steinhardta, 11. 9. 1945, Steinhardtův telegram pro státního tajemníka, 14. 9. 1945. W. Ullmann: The United States in Prague, 1945–1948, 32–33; viz též Igor Lukes: On the Edge of the Cold War. American Diplomats and Spies in Postwar Prague, Oxford – New York 2012, 106–11. TNA, FO 371/47089, N 8336/207/12, Halifaxův telegram pro Foreign Office, č. 4774, 9. 7. 1945. J. Kuklík – J. Němeček: Osvobozené Československo očima britské diplomacie, 235–236.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507198
oddíly stále zabíraly kupříkladu všechny školy v Bratislavě, v Brně a okolí i v jiných městech. Delegace si stěžovala na četné násilnosti i vraždy, k nimž docházelo v důsledku toho, že v těchto městech byla zrušena vojenská velitelství a řádily v nich „různé marodérské zlomky, často i vlasovci a Němci, převlečení do sovětských uniforem“. Dalších násilností a loupeží se dopouštěli „vojáci v sovětských uniformách“, kteří do země přicházeli z Rakouska, Německa a Maďarska. Koněvův štáb přislíbil uvolnit do tří dnů všechny školy a do konce září odtransportovat všechny týlové jednotky, společně pak vytvořit československo-sovětské patroly a potírat veškeré násilnosti. Na česko-německé hranici mělo zůstat devět divizí, jejichž zásobování ovšem zůstávalo úkolem československých úřadů.82 V půli října odhadl Jan Masaryk v rozhovoru s britským velvyslancem Nicholsem sovětské stavy na 300 000 vojáků, což také zhruba odpovídalo odhadům britského ministerstva války.83 V poslední říjnový den se při obědě s americkým velvyslancem Steinhardtem přiklonil k tomuto číslu rovněž prezident Beneš, i když zároveň zdůraznil, jak moc se liší rozličné odhady v tomto směru. Dodal, že dosavadní jednání se sovětskou vládou o stažení sovětských jednotek nevedla k jakýmkoli výsledkům a že sovětským slibům nelze věřit. Jako příklad uvedl Stalinův závazek stáhnout do konce července z československého území všechny mongolské jednotky maršála Malinovského, který rovněž nebyl naplněn. Podle četných zpráv byly velké počty Mongolů rozmístěny v Bratislavě, což před několika dny na místě ověřil Vladimír Clementis. Prezident opět argumentoval pro simultánní odchod sovětských a amerických jednotek. Hodlal inicio vat, aby podobné výzvy v následujících dnech zaznívaly z úst poslanců právě ustaveného prozatímního Národního shromáždění, a zamýšlel dokonce v tomto smyslu oficiálně oslovit čtyři vítězné mocnosti. Přidal i jeden pádný ekonomický argument: další pobyt spojeneckých vojsk na území republiky snižoval účinnost nedávno provedené měnové reformy, jejímž cílem bylo zredukovat množství oběživa; sovětská armáda přitom žádala 850 milionů korun měsíčně a americká 120 milionů.84 Téhož dne jednala o dalším pobytu sovětských vojsk na československém území 82 83 84
ČSR a SSSR 1945–1948, dok. č. 55, 129–130, záznam z jednání čs. delegace s maršálem Koněvem, 10. 9. 1945. TNA, FO 371/47093, N 14 237/207/12, Nicholsův telegram pro Foreign Office, č. 136, 17. 10. 1945 + komentář z 26. 10. 1945. NARA, Records of the U.S. Department of State Relating to the Internal Affairs of Czechoslovakia 1945–1949, Decimal File 860 f, mikrofilm 1, 860F.00/10–3145, Steinhardtův telegram pro státního tajemníka, 31. 10. 1945.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507198
vláda v Praze. Ačkoli se očekávalo snížení sovětských stavů v průběhu listopadu, ministři stále počítali s tím, že bude třeba i nadále zajišťovat zásobování pro stotisícový sovětský kontingent.85 Nakonec nebylo zapotřebí ani alokace zásob na nadcházející zimu, ani Benešovy nóty pro vítězné mocnosti. Dne 2. listopadu totiž poslal prezident Truman Stalinovi telegram, v němž nejprve připomněl úsilí obou zemí při osvobození Československa, které bylo ze všech spojeneckých zemí okupováno nejdéle. Avšak vzhledem k tomu, že i reziduální zbytky německých sil již byly eliminovány a další přítomnost spojeneckých vojsk znamenala pro Československo jen finanční zátěž, americké jednotky měly v brzké době zahájit stahování z československého území – s konečným termínem 1. prosince. Americký prezident vyzval sovětskou stranu, aby učinila totéž. Po týdnu čekání přišla z Moskvy odpověď, v níž sovětský vůdce Trumanův návrh přivítal s tím, že odpovídá sovětským záměrům na demobilizaci, a potvrdil též termín 1. prosince jako závazný.86 Stahování obou armád započalo prakticky okamžitě. V Plzni a v Praze proběhly v průběhu listopadu vojenské přehlídky na rozloučenou a generál Ernest Harmon se také symbolicky sešel s velitelem sovětských vojsk generálem Alexejem S. Žadovem, jenž se poté na sklonku měsíce přesunul se svým štábem do St. Pöltenu nedaleko Vídně. Po 1. prosinci 1945 zůstalo na československém území pět amerických vojáků k vyřízení posledních úředních záležitostí a na sovětské straně ještě po několik týdnů necelých 5000 vojáků – zčásti raněných a nemocných a zčásti těch, kteří se měli postarat o hlídání a postupný odsun zbývajících vojenských zásob.87 Nad rámec toho zůstala v Československu jednotka střežící jáchymovské uranové doly a také několik malých strážních oddílů, jež hlídaly trezory několika bank – a to až do jara 1946, kdy byla vyřešena otázka válečné kořisti v Československu.88 Někteří autoři uvádějí sovětské stažení z Československa jako příklad Stalinovy dobré vůle či dokonce ochoty umožnit osvobozeným zemím, aby si samy rozhodly o vlastním osudu.89 Sovětské vedení si ovšem dobře uvědomovalo, že odsunem svých jednotek z Československa nic neriskuje – vzhledem ke skvělým volebním vyhlídkám silných a autenticky 85 86 87 88 89
V. Moulis: Podivné spojenectví, 27. FRUS, 1945, sv. IV, 506–507, Byrnesův telegram pro Steinhardta, 2. 11. 1945, 508–509, Steinhardtův telegram pro státního tajemníka, 9. 11. 1945. J. Kuklík – J. Němeček: Osvobozené Československo očima britské diplomacie, 241–245. E. Voráček: Osvobozenecké armády na území ČSR, 187. Melvyn Leffler: For the Soul of Mankind. The United States, the Soviet Union and the Cold War, New York 2007, 53.
100 Ukázka elektronické knihy