ROBERT BRYNDZA
„Říkala mu, ať se na setkání s anglickými dámami slušně obleče,“ přeložila nám Marika. Já si jen s úsměvem přeměřila Ethel a sebe v pomačkaných a propocených hadrech z dlouhé cesty. Z Blaženiných úst to znělo, jako by na návštěvu přijely britské herečky Judi Denchová s Maggie Smithovou. Maričina máma nás objala tak pevně, až nám málem rozlámala žebra. Jedním okem si při tom přeměřovala Mariku. Už jsem se bála, že začne mít podezření, že Marika přišla o práci. Ale naštěstí se vrátil Fero, teď už v košili, ale stále držel láhev piva. Blažena mu ji vytrhla a uvedla nás do obýváku. Má ho zařízený útulně a moc pěkně. Na vánočním stromečku krásně zářila světélka a nádherné, ručně malované koule v pastelových odstínech, které na bílých stěnách vytvářely překrásné obrazy. V pokoji jsem napočítala sedm sošek Ježíše, tři ozdobené pozlátky, a ten největší trůnil na televizoru a na hlavě měl santovskou čepici. Blažena nás usadila za dlouhý jídelní stůl a naservírovala vynikající slepičí polévku, po ní následovala neskutečně výborná pečená kachna s bramborami, knedlíkem (ten mě tolik nenadchnul) a vařeným zelím. To jídlo ti nedokážu ani popsat! Svou lahodností by se dalo nejlépe přirovnat k Vivaldiho koncertu přímo na jazyku. Dokonce i maličký Rocco dostal vlastní mističku s kachní pečínkou. Zbaštil ji za pár vteřin a pak šťastně usnul pod vánočním stromkem. Nacpali jsme se, co se do nás vešlo, přičemž Blažena neustále něco povídala. V první řadě svými otázkami vyslýchala Mariku. Proč si ještě nenašla manžela? Zdalipak si doma pořádně uklízí? Kdy ji povýší v práci? Marika bledla a bledla a snažila se odpovídat tak šikovně, jak jen dokázala. Při každém poryvu větru 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507134
COCO PINCHARDOVÁ: MOJE TLUSTÁ OPILÁ SVATBA
se ozval nepříjemný hluk vydávaný fólií, kterou byl obalený celý panelák, a při každém tom zvuku zahrozila Blažena k nebesům a zaklela. Když už se do nás nevešlo ani sousto, někdo zazvonil u vchodu. Dovnitř se nahrnul houf babiček s vánočním poselstvím a pečenými dobrotami. Měla jsem dojem, že kdykoliv jsem jen otevřela pusu, někdo mi tam vsoukal koláček nebo dortík. Cítila jsem se jako krmná husa, ale nechci si stěžovat. Miluju, jak jsou Slováci milí, pohostinní a dali by ti to poslední, co mají. Trochu mě to dojalo. Poslední osoba, která se ke mně takhle chovala, byla moje babička. U nás v Británii už to neexistuje. Po setmění a odchodu poslední z babiček jsme se s Marikou a Ethel vydaly do parku vyvenčit Rocca. Podívala jsem se zdola na vysoký panelák, všechny balkony byly demontované kvůli zateplování. Mnoho sousedů mělo i tak pootvírané balkonové dveře a jedna žena dokonce seděla na schůdku v kabátě a s cigaretou v ruce. Nohy se jí houpaly ve vzduchu (z pátého patra!). „Není to takhle strašně nebezpečné? V Anglii by to nedovolili. Správci by šel po krku inspektorát bezpečnosti práce a sociálka, že riskuje životy,“ řekla jsem a po celém těle mi přebíhal mráz. „Ne, drahá, my na Slovensku přemýšlíme jinak,“ vysvětlovala mi Marika. „Jestli jsi tak hloupá, že sis nevšimla, že ti odstranili balkon, tak už ti stejně nic na světě nepomůže.“ S Marikou, Ethel a Roccem se dělíme o pokoj pro hosty. Právě vylehávám v posteli a snažím se vytrávit těch pět tisíc kalorií, co jsem zkonzumovala. Za hodinu je večeře! Guláš s knedlíkem. Asi prasknu!
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507134
ROBERT BRYNDZA
Odesláno: Čtvrtek 24. prosince 06:30 Adresát: chris@christophercheshire.com V noci mě probudily podivné zvuky. Slyšela jsem, jak kdosi škrábe po tvrdém povrchu nehty a vyslovuje moje jméno. Vstala jsem a posadila se na posteli. Zpod závěsu vyzařoval měsíční svit. Vedle mě (spíme spolu na manželské posteli) spala Marika jako zabitá. Mezi námi ležel Rocco, na zádech, jeho chlupaté bříško stoupalo a klesalo s každým nadechnutím. Ethel v rohu na rozkládací posteli nebylo vidět ani hlavu, vypadala jako hromada přikrývek nachystaných na skautské stanování. Ty zvuky se mi musely jen zdát, pomyslela jsem si. Zase jsem si lehla do postele a zavřela oči, když tu se mi znova zdálo, že slyším svoje jméno, jen tentokrát v nižším a mnohem hrozivějším tónu. Úplně mi ztuhla krev v žilách. Ale proč to nevzbudilo mého hlídače Rocca? Zatřásla jsem Marikou, ale s tou to taky vůbec nepohnulo. Sedla jsem si na kraj postele a všimla si, že teplota v pokoji dost klesla... mrzlo. Od úst mi šla pára. Vrátily se i škrábavé zvuky a klepání taky neustávalo... „Coco, prosím, mrznu tady,“ ozvalo se hlasem jako ze záhrobí. Nikdy předtím jsem se s duchem nesetkala a ani za mák se mi ta představa nelíbila. Ačkoliv jsem se hrozně bála, vstala jsem a pomaličku vyšla do chodby. Dveře do obýváku a ložnice byly zavřené. Málem mě ranila mrtvice, když začala rachotit hůlka zavěšená na venkovních dveřích. „Coco! Otevři!“ zazněl dunivý hlas. „Je mi hrozná zima!“ Srdce mi spadlo do kalhot, ale přistoupila jsem ke dveřím. Na chodbě bylo ještě chladněji než v našem pokoji, nepříjemně zima. Každou chvilku se probudím z noční můry, přesvědčovala jsem se a otáčela přitom klíčem v zámku. 100 Ukázka elektronické knihy