že si ten výlet užijeme. A musíš mi odpustit, že tě budu pořád pozorovat, zatímco tady toho tvého dočasného pána,“ ukázala na Pázlera, „necháme trochu bokem.“ Gaston přijal její vyjádření bez komentáře. Ale k Eduardovu tázavému pohledu musela dodat: „Ve chvíli, kdy se má pes na něco soustředit, musí mít jen jednoho šéfa.“ „Stará zásada: jedna bitva, jeden generál, že jo?“ „Přesně tak. Startuj!“ „Provedu.“ *** Jedno bylo nepochybné: Gaston lesní masiv, k jehož okraji ho přivezli, bezpečně poznával. Jako když se někdo, kdo se zatoulal či byl proti své vůli kamsi zatoulán, s pocity pohnutými vrací k jistotám předchozího života. Po chvíli přemýšlivého váhání se rozběhl tak zprudka a nadšeně, že mu Hana Kolárová s ovladačem vodítka v ruce stěží stačila. „Brzděte, copak jsem Zátopek?“ funěl za nimi Pázler. „Mlč! Nesmíme ho ničím rušit!“ okřikla ho Hanka. Ale no jo, odsekl v duchu, leč poslechl. Nebylo těžké uhodnout, kam Gaston v první části svého hledání pravdy míří. Samozřejmě že k Buřičových zplundrované hájovně. Hana ho uvolnila z vodítka a dokořán otevřené dveře mu umožnily, aby prozkoumal všechny vnitřní místnosti, pak Gaston zamířil také na dvorek a k hospodářskému zázemí. Nikde nic. Nikde nebyl ten, koho hledal. Vrátil se nazpět. Pázler, ač nebyl znalcem psů, mu z očí vyčetl zrozpačitělé zklamání. A také tušil, že nyní nadchází klíčový okamžik toho, co před chvílí nazvali bitvou. Hana k psovi přiklekla, připnula ho na vodítko, pak si k sobě přitáhla jeho hlavu a přímo do ucha mu cosi špitala. Napoprvé jí Gaston zřejmě nerozuměl. Musela tudíž zopakovat rituální úkon ještě jednou, ještě dvakrát – a pes náhle vykročil kupředu. A to zcela jinam, než kudy od auta přišli. Hergot, pomyslel si Pázler, téhle kouzelnice, mít ji nafurt doma, bych se skoro bál.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507129
Gaston tentokrát neutíkal, spíš jako kdyby každý svůj další krok zvažoval. A dokonce se na křižovatce sotva znatelných pěšin dvakrát zastavil a poopravil směr. Dlouho takto nepřehledným terénem putovali, přinejmenším hodinu. A pak se najednou ocitli u pravděpodobného cíle. Aspoň Gaston to tak zřejmě cítil. Zastavil se, vydal zvuk, který Pázler nebyl schopen popsat, a odmítl jít dál. Ani náznak tu nepřipomínal tragédii. Místo, jakých co do vnější podoby minuli už desítky. Strž v prudkém svahu, vymletá zřejmě vodou při každoročním tání sněhu, stěny svahu zarostlé různorodou směsí křovin a zpola znepřístupněné polo ztrouchnivělými větvemi. „Zvládl to,“ ztlumeně, jako kdyby se nacházeli na pietním místě, řekla Hana Kolárová, ale psa se nedotkla, protože ho zřejmě nechtěla rušit. „Jsi si tím jistá?“ „Přísahat na bibli bych raději nechtěla, ale vše tomu nasvědčuje,“ odpověděla. „Vždyť se podívej a pochopíš to taky. Smím vědět, co se bude dít dál? Předávám ti velení, ty teď budeš generálem. Půjdeme si někam půjčit lopatu či krumpáč a…“ „Ne, to bohužel nemůžeme,“ zavrhl její nápad. „Jako penzista jsem příliš malým generálem a tohle je – pokud se Gaston nemýlí – místo činu.“ Vylovil z kapsy mobil. Pochopitelně: dostupnost signálu se v té divočině blížila k nule. „Zůstaňte tu,“ požádal Hanu i psa a vyškrábal se na vrchol kopce, při jehož úbočí se nacházeli. Ani tam se slyšitelnost příliš nevylepšila, ale přece jen se plukovníkovi dovolal. „Josefe, můžeš zburcovat svou profesionálně vybavenou smečku,“ vyzval ho, stručně vylíčil okolnosti a dodal k tomu: „A pokud se to ukáže jako planý poplach, připíšeš mi výjezd k náhradě. Budu to splácet až do smrti.“ Karpišovského vyjádření ho překvapilo. „Planý poplach si za těchto okolností, kdy jsem tvým zapojením porušil pravidla, nemůžu dovolit a nikoho tedy nebudu burcovat,“ rozhodl plukovník. „Uděláme to jinak. Viditelně označ ten prostor a vyjdi z lesa někam, kam vede silnice a ty mě tam nadiriguješ mobilem. Odvolám plánovanou poradu, naházím do auta nářadí, převleču se do maskáčů, obuji si kanady a přifrčím. Do hodiny bych to mohl zvládnout.“ „Vítej do klubu amatérských pátračů,“ řekl k tomu exmajor Eduard Pázler, ale nebyl si jist, zda ho Karpišovský ještě slyšel. ***
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507129
Makali ve třech, ani Hana Kolárová se nedala odehnat. Jen Gaston mlčky a snad i smutně přihlížel. Po odstranění spletence horní vrstvy větví a suchých křovin rozeznali místo, které nepůsobilo přirozeně, a zdálo se, tedy mohlo se zdát, že tu všem běžným jevům nepěstěné přírody cosi napomohlo. Cosi, co mohlo být člověkem. Člověkem, který z důvodů nikoli šlechetných pohřbíval jiného člověka. Karpišovský se chopil krumpáče. Do finále zbývalo již jen pár minut. V hloubce zhruba čtyřiceti centimetrů se objevily obrysy mužské ruky. Gaston nahoře cosi zakňučel: asi to byl pozdrav. Plukovník odložil nářadí. „Gratuluji, Edo. I vám, paní Hano. A tobě, ty hrdino, samozřejmě taky,“ pohodil hlavou směrem k psovi. Otřel si pak ruce o trávu a z kapsy maskáčů vyndal mobil. „Půjdu někam, kde chytnu signál. Nyní už je čas k tomu, abych zburcoval svou smečku, jak jsi, Edo, mé lidi nazval.“ Učinil tak, pozval ty, které chtěl pozvat – a věděli, že nyní musejí čekat. Pázler se rozhodl toho využít. „Vím, Josefe, že moje neformální pověření v této záležitosti se blíží k závěru. Až vyhrabete tělo, zmizení se překvalifikuje na vraždu – a to už je čistě vaše robota. Přijmeš však ode mě ještě jedno doporučení?“ „Ovšem.“ Pázler si odkašlal. „Jak to vyjádřit...? V posledních dnech jsem tady v okolí prolezl spoustu domácností i několik hospod. Je to tu málo zabydlená krajina a když se tedy něco neobvyklého přihodí, dlouho a silně to tak nějak visí ve vzduchu. Nad vším a nad každým. Kdekdo se tím zabývá. Nahlas i v myšlenkách. A také v tajených a potlačovaných myšlenkách, jestli mi rozumíš.“ Plukovník si netrpělivě přešlápl: „Kam tímhle výkladem míříš, Edo?“ „Je to velmi prosté. Jestli dole,“ ukázal, „opravdu leží Arnošt Buřič, tedy zavražděný Arnošt Buřič, a asi tomu tak bude, protože sám se tam určitě nezahrabal, neměli byste to podle mě moc tajit. A taky by možná bylo dobré souběžně pustit do oběhu zprávu, že se sem z nedobrovolného exilu vrátil Buřičův Gaston. Nechci machrovat, ale je ve mně tušení, že tyhle dvě sdělení mohou s lecčíms zahýbat.“ „Myslíš...?“
Ukázka elektronické knihy