„Kdy se tu objevila?“ zeptám se. „Asi rok potom, co jste odešli. Byl jsem přímo u toho. V jednu chvíli tu byl kopec plný stromů a kytek a ptáků, ale pak najednou – BUM! – všechno bylo fuč. Teda až na ty ptáky, ti poletovali kolem v prachu a tvářili se zmateně.“ Civím do temnoty. „Vypadá dost hluboká.“ „Jo, řekl bych, že je bezedná.“ Aby doložil svoje slova, zvedne Čan kámen a hodí ho do jámy. Neslyšíme, že by někde přistál. Jen klečíme na kraji, posloucháme a do nosů nám proudí chladný, vlhký vzduch. Po chvíli Čan dodá: „Myslím, že tam Kráky hází různé věci.“ Hned si představím dědu, jak se řítí dolů do té tmy. „Proč si to myslíš?“ Čan pokrčí rameny a vstane. „Jak jsem říkal, leccos tu začalo mizet – jednorožci, mořské bytosti – a bylo to ve stejné době, kdy se začaly objevovat tyhle díry.“ Otřesu se. Sluníčko svítí, ale do mě jako by se vplížil chlad té černé jámy. „Pojďme odtud pryč,“ navrhnu a zvednu kolo. V bezpečné vzdálenosti objedeme jámu a vezmeme to přes louku. Až když pořádně šlápnu do pedálů a řítím se trávou plnou žlutých motýlů, podaří se mi setřást ten zlověstný pocit, co ve mně jáma zanechala. Róza, napadne mě, když se mi jeden z motýlů usadí na ruku, než zase odletí. Róza vždycky milovala žlutou. Ale jak šlapeme dál přes Ryk, sluníčko i motýli někam zmizí. Stromy jsou čím dál vyšší a mají míň listů, trávu 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507115
střídá holá zem a sluníčko zakrývají mraky. Po chvíli si uvědomím, že jsem už dlouho neviděl ani neslyšel jediného ptáčka. Kromě vran. Ty posedávají na stromech, dívají se, jak projíždíme, a krákají jedna na druhou. Uděláme si zastávku na kraji lesa. „Teď už jsme rozhodně na Špatné Straně,“ pronesu. Čan přikývne a spolu si prohlížíme pokroucené větve stromů a pavouky cupitající mezi suchým listím. Špatná Strana byla odjakživa plná věcí, kterých jsme se s Rózou báli. A proto se teď mezi stromy plíží chundelaté kočky a zemi jako obrovská tlustá rohož pokrývají stříbrné pavučiny. Kočky na nás zírají. Ze šera na nás svítí jejich oči. „Nelíbí se mi tu,“ řeknu. „Mně taky ne.“ Čan se neklidně rozhlédne. „Tady už jsme na Krákyho území. Měli bychom se nějak maskovat.“ Vytáhne z kapsy fialovou a žlutou fixu a začne si jimi čmárat po tvářích. „Prvním pravidlem nindžů je dokonale splynout s prostředím.“ Podá mi fixy a já, abych mu udělal radost, si nakreslím pár linek na čelo. „Čane, máme tváře namalované nafialovo a nažluto. S jakým prostředím takhle podle tebe splyneme?“ „S pouští za bouřky.“ „Ale Vraní hnízdo je uprostřed moře,“ namítnu a čekám, co Čan na to. „Á!“ Čan důležitě vztyčí prst. „Druhým pravidlem nindžů je být připraven na každou možnost.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507115
„Myslíš jako i na možnost, že se moře přes noc změní v poušť?“ „Přesně.“ Náhle Čanův úsměv zmizí. Popadne mě za paži. „Arture, slyšíš to?“ Nejdříve neslyším nic než kňouravé mňoukání jedné zvlášť chundelaté bílé kočky, ale pak zachytím i další zvuk – vzdálené žuch, žuch, žuch dupajících nohou. „Co to je?“ Čan má hrůzou vytřeštěné oči. „Armáda strašáků! Musíme se schovat!“ Zastrčí kolo mezi stromy a začne lézt na nejbližší kmen. Jeho holé větve jsou obalené dalšími pavučinami a Čan se vmáčkne přímo mezi ně. Chci vylézt za ním, ale Čan mě odstrčí nohou. „Najdi si svůj strom, Arture, tenhle je můj!“ Pochodující kroky jsou čím dál hlasitější a já ve slepé panice pobíhám od stromu ke stromu, ale nemůžu najít žádný s větvemi tak nízko, abych na něj dokázal vylézt. „Schovej se, Arture!“ syčí Čan. Mezi stromy zahlédnu pohyb – tmavé obrysy postav. Vrhnu se tváří dolů na zem a snažím se ležet co nejtišeji a bez hnutí. Přijde ke mně tlustá mourovatá kočka, sedne si vedle mě a její mrskající se ocas mě šlehá do tváře. Její hluboké předení mi rozvibruje celé tělo. To Róza neměla ráda chundelaté kočky, protože ji jedna kousla, když jsme si hráli v průchodu za naším domem. Ale pavouci byli moji. A pořád jsou, pomyslím si, když jsem nucen zavrtat obličej do jejich lepkavých pavučin. 100 Ukázka elektronické knihy