LUK ÁŠ
Záchody máme přímo přes chodbu proti třídě. A co na
tom, že? Nikdy jsem se tím nijak nezabýval, až do dne, kdy jsem tam zůstal v pasti. Tehdy jsem se stal svědkem něčeho zajímavého – a jen díky Petrovi. Pracoval jsem ve třídě na svátečním centru. Všechny pomůcky jsem měl rozložené na podlaze a plně se sou středil na výpočty správných rozměrů herní desky. Pan Rupett byl na druhém konci třídy a kontroloval jinou skupinu. Vůbec jsem si Petra nevšiml. Lehl jsem si na břicho a počítal. Podrážky tenisek obrácené vzhůru – do konalá pozvánka pro toho mizeru Petra. Vůbec nic jsem necítil. Dovede být sakra nenápadný. Někdy mě napadá, jaká je pravděpodobnost, že z Petra vyroste světoznámý (dolar a sedmdesát tři centy – rekord!) zloděj. Neměl 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507086
jsem nejmenší tušení, že se něco děje, dokud jsem ne uslyšel Petrovo chechtání a pak slova: „Hej, Luky, co to máš za tenisky? Ty jsou od Herkula?“ Zvedl jsem hlavu. „O čem to mluvíš?“ „Radši si dej pozor. Jestli si v nich někam vyrazíš, mohl bys tam už zůstat.“ Podíval jsem se na nohy. Ten mizera Petr opět udeřil. Podrážky tenisek jsem měl kompletně pokryté tekutým lepidlem. „Pitomče,“ řekl jsem bez většího důrazu. Pravda je, že mě to nijak zvlášť nerozhodilo. Nestálo to za to, abych se rozčiloval. Kromě toho jsem na Petrovy žertíky už tak nějak zvyklý. Vždycky jsem je považoval za neškodné. Zul jsem si boty a položil je vedle sebe – podrážkami na horu, samozřejmě –, než dodělám ty výpočty. Moje jed noduché řešení vzalo Petrovi vítr z plachet. Možná mě Petr nedovede rozčílit proto, že vím, že na něj dokážu vždycky vyzrát. Přivádí ho to k šílenství a já to miluju. Když jsem dokončil výpočty, vzal jsem tenisky a za mířil na záchody. Pan Rupett se dál zabýval jinou skupi nou, takže neviděl Petrovy opičárny ani že jsem odešel ze třídy. Podržel jsem boty pod kohoutkem a smyl z nich lepidlo. Pak jsem je vytřel dosucha papírovým ručníkem a obul se. Zatlačil jsem do dveří záchodů a hned uskočil zpátky dovnitř. Byl jsem v pasti, teď jsem ven nemohl. Pan Rupett měl s někým venku na chodbě rozhovor. Pootevřel jsem dveře na škvírku, abych zjistil, kdo to je. „Doteď jsi dělala všechno po svém,“ říkal pan Ru pett. Stál zády ke mně a předkláněl se k někomu, kdo stál opřený o zeď. „Ale teď to bude po mém.“ Narovnal 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507086
se a založil si ruce na prsou. Bylo vidět, že to, co říká, myslí vážně. A pak jsem uviděl, komu to říká. Černé a fialové šmouhy na tvářích, směsice mejkapu a slz. Alexa – a plakala. Ještě nikdy jsem Alexu neviděl plakat, ani jsem o ničem takovém neslyšel. „Já tě mám rád, Lexi. A chci, aby tě měli rádi i ně kteří spolužáci. Snažím se ti pomoct. Chci, aby ses cho vala víc kamarádsky (dolar a čtyři centy). To tvoje zlé chování k ostatním už nebudu dál tolerovat.“ Páni! To jsem zvědavý, jestli tohle zabere. „Teď jdi na záchod a umyj si obličej. Vrať se, až budeš připravená. Chceš mi ještě něco říct, než se vrátím do třídy?“ Alexa se vyřítila kolem pana Rupetta, aniž by se na něj podívala, a bez jediného slova. Pan Rupett si jen hlasitě povzdechnul a zavrtěl hlavou. Pak odešel zpátky do třídy. Zajímalo mě, co si asi myslí. Rozhodl jsem se o svých botách nic neříkat. Nepřipadalo mi to důležité. Pan Rupett měl na práci důležitější věci, jako je disciplína (devadesát šest centů). Počkal jsem pár minut, než jsem se vrátil za panem Rupettem. Nechtěl jsem, aby mu bylo hned jasné, že jsem poslouchal za dveřmi, ale zároveň jsem strašně tou žil někomu říct, co jsem právě viděl. Asi proto jsem vešel do třídy trochu narychlo a pořádně přitom nedával pozor. Ale i kdybych dával, zřejmě by se to stalo tak jako tak. Sotva jsem prošel dveřmi, šlápl jsem do loužičky vody. Nohy mi vyletěly do vzduchu a paže do stran. Mlátil jsem kolem sebe jako padající pštros, co se snaží udržet rovnováhu. Nějak se mi podařilo zůstat hlavou 100
Ukázka elektronické knihy