„Pan Jenings je jaksi bez nálady,“ poznamenal Trim a nejistou rukou pomalu položil misku punče na stůl. Byl jsem rád, že mě oholil už zkraje večera. Mack odfrkl. „S něčím takovým přece nemůže opatrovník našich věřících souhlasit, že?“ „Odpusťte, pane.“ Nevěděl jsem, že Jenings je Woodburnův pomocník. „Doufám, že jsem vás neurazil.“ Jenings se nade mnou skláněl. „Nikoli o moje, ale o Boží odpuštění byste měl žádat, pane Hawkinsi. Ale já myslím, že v hloubi duše to víte sám. Měl bych začít s obchůzkami.“ Vzal si klobouk a hůl a krátce se uklonil. „Pánové.“ Když jsem historku dovyprávěl, opřel jsem se a předal slovo ostatním. Všichni mi zapáleně dávali různé rady a já je ochotně přijímal – čím více budu vědět, jak to ve věznici chodí, tím lépe. Tlachání vesele pokračovalo do chvíle, než jsem zmínil, u koho přebývám. Hovor rázem ustal. „Povězte mi,“ díval jsem se jim pátravě po tvářích, „co je pan Fleet za člověka?“ Muži koukali jeden na druhého v naději, že se slova ujme někdo jiný. „Není… tak špatný, jak se povídá,“ vyjádřil se nakonec Trim. Ostatní u stolu nesouhlasně zamručeli. „Takový čtverák, možná.“ „Čtverák?“ Mack měl obočí povytažené až k vlasům. „Řekl byste o ďáblovi, že je pouhý čtverák, pane Hawkinsi?“ Všichni kolem stolu se spolu s Mackem rozesmáli, ačkoli jsem si povšiml, že někteří se nejdříve ohlédli přes rameno. Proklínal jsem se, že jsem se o Fleetovi vůbec zmiňoval. Byl to docela příjemný večer. Málem bych zapomněl, že až skončí, odvedou mě a zamknou v cele s mužem, kterého se celé vězení bojí a stejnou měrou ho nenávidí. „Povím vám jedno,“ řekl Mack. „Já bych s ním pokoj nesdílel. Ani na jedinou noc. Ani kdybyste za mě dvacetkrát zaplatil dluhy.“ „Pro smilování Boží, Macku,“ šťouchl ho Trim do žeber. „Netřeba ho děsit…“ [ 105 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507059
„Mor a neštovice, Trime – má právo to vědět!“ křičel Mack a bouchl pěstí do stolu. Byl tuze opilý. Naklonil se blíž, vzal mě kolem krku a dýchal mi do obličeje alkoholové výpary. „Ten váš novej kumpán zavraždil kapitána Robertse. Každej to ví.“ Ostatní přikyvovali, až na Trima. „Ani slovu z toho nevěřím,“ prohlásil. „Něčeho takového není Fleet schopný.“ Posilnil jsem se douškem punče. „To rád slyším, pane.“ „Je moc malý,“ pokračoval, aniž by mi věnoval pozornost. „Trochu přemýšlejte, Macku. „Jak by asi mohl Samuel Fleet sám odnést tak vysokého a těžkého chlapa ze schodů, potom přes dvůr na Nuznou stranu a tam ho v Káznici pověsit na trám? Nezapomínejte, že Roberts byl už tou dobou mrtvý, o to bylo tělo těžší.“ Měl rozpřažené ruce, jako by v nich nesl tělo, pak zavrtěl hlavou. „Ne, jsem si jistý, že by to nezvládl. Tedy…“ Odmlčel se. „Aspoň ne sám.“ Vytáhl jsem z kapsy tabák a zapálil si dýmku. Všude kolem panovalo veselí, muži zpívali a navzájem se překřikovali, děvky přivolané z bordelů v okolí se dožadovaly dalšího pití. Ale u našeho stolu jako by se teď ochladilo. „Sám přece nevěříte, že kapitána Robertse zavraždil Fleet, že ne, Macku?“ „Zajisté tomu nevěří,“ řekl spěšně Trim. Pak se obrátil k Mackovi: „Mají společný pokoj, pro smilování Boží…“ Mack ho ignoroval. „O panu Fleetovi musíte vědět jednu věc – nikdy nespí. Je to o něm známo. Ale když zemřel kapitán Roberts, spal Fleet až do rána, jak tvrdí. Nevěděl o světě. To se mu hodí do krámu, co? Jak já to vidím, tak Fleet buď lže, a každej ví, že lže, sotva otevře ústa… anebo skutečně spal, zatímco někdo jiný vtrhl do místnosti, vymlátil z Robertse duši a pak ho odtáhl pryč, aby ho pověsil jako psa.“ Opřel se na židli. „Co vám připadá pravděpodobnější, pane Hawkinsi?“ Zasmušile se usmál. „A právě s ním v pokoji budete spát, pane Hawkinsi. Fleet mu říká Belle Isle. Nejspíš to považuje za vtipné. Dám vám jednu radu zdarma. Měl jste se ubytovat v pokoji, který vám původně přidělil pan Grace. Lepší umřít na neštovice, než se tím ďáblem nechat zamordovat ve vlastní posteli.“ [ 106 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507059
***
Nebylo jednoduché pozvednout po takové rozmluvě náladu, ale Trim se snažil, co mohl, a většina osazenstva stolu se brzy vzpamatovala. Řeč přešla na peníze, věřitele a dědictví. Stejný refrén zazníval ze všech stran stolu; všichni se jednou dostanou na svobodu… oddaní přátelé jim přislíbili pomoc… jejich právník si je jistý, že… Tiše jsem tam seděl v přívalu nadějí a plánů. Na rozdíl od těchto mužů jsem neměl žádná očekávání, žádný příslib dědictví. Před třemi lety jsem se vrátil do Su昀昀olku nastoupit na místo kaplana tam, kde kázal otec. Přesně tak, jak si to vysnil – syn se k němu přidá a časem, až se stane knězem, po něm převezme farnost. Někdy jsem sám sebe musel přesvědčovat, že je to i mým snem. Jindy bych nejradši vykřičel holou pravdu do světa: nejsem stejný jako otec. Nechci sloužit celý život poklidné farnosti v Su昀昀olku, dostávat svým povinnostem, být stálým a dobrým člověkem. Že mně jen pouhá představa takového života tížila srdce, jako by k němu někdo přivázal balvan. Jenže tuto pravdu jsem zahrabal do hlubin svého vědomí a zkusil přesvědčit sám sebe, že se dokážu změnit; přísahal jsem, že vše bude jinak, jakmile se stanu knězem. Že se stane zázrak všech zázraků a ze mě se nakonec stane člověk, jakého ze mě chtěl otec mít. Měsíc před svým vysvěcením jsem se účastnil církevního shromáždění, které otec vyzval, ať promluví kdokoli, kdo zná důvod, proč bych se neměl státi knězem: „…Ať už pro jeho neřestné počínání, kterému propadl, anebo klevetám, jimž zavdal příčinu.“ Otec se rozhlížel po osazenstvu kostela, mezi kterým to zašumělo. Sousedi a přátelé se na mě usmívali. Na moment jsme si pohlédli s otcem do očí a já v těch jeho uviděl nepatrný záblesk naděje. Potěšil jsem ho, říkal jsem si v duchu. Aspoň jednou v životě jsem učinil, co on považuje za správné. Jenže se vzápětí vedle mě trochu zavrtěl Edmund, můj nevlastní bratr. Než jsem ho stačil zadržet, zvedl se ze židle a vysokým třaslavým [ 107 ]
Ukázka elektronické knihy