se v jejím smutném pohřebním chování už projevovala dětská útěcha: „Nakonec ale,“ prohlásila přesvědčeně, „přijde den, kdy se všechny rodiny znovu sejdou při pravým svátku věčnosti!“ Tady se zarazila, jako by se obávala, aby nějakou svou ženskou netaktností nevrhla stín na tu nadpozemskou slávu: a jen naznačila, plná tajemné úcty, na způsob toho, kdo cituje z exotických knih svaté Sibyly nebo proroka Daniela: „No jo, kdo dostane strach ze smrti, tak dělá opravdu chybu, protože smrt je jen proměna, není to nic jinýho: protože takhle se nám schválně jeví strašně škaredá, jako by to byl vlk, ale tam v ráji se nám ukáže v pravým světle, krásná jako Panna Maria, a taky tam změní dokonce i jméno, protože se tam už nejmenuje Smrt, ale Život věčný. Protože tam v ráji, když řekneš tohle slovo, smrt, ti opravdu nikdo nerozumí.“ Zmlkla, pokyvovala hlavou s neproniknutelným a uchváceným výrazem, skoro jako kdyby jí její představivost už dopředu odhalovala, i když třeba jen minimálně, nádheru té budoucnosti, o které se ale nesmělo (aby se vyjádřila náležitá zbožná úcta) mluvit příliš… Pak, když zase spustila, se nakonec nerozpakovala to uzavřít slovy: „A tak se poslední den ten překrásný Život věčný objeví s úsměvem na prahu vedle Blažené Panny s korunou, jako další ochránce všech lidí, který pro ně nachystal velkou slavnost, co nikdy nekončí. A tam se zase sejdeme s mým otcem a s mým bratrem a taky s ostatníma bratrama a sestrama, co umřeli, někdo sotva se narodil a jinej ještě v peřinkách…“ Z jejího důvěřivého a okouzleného úsměvu plného svěží, trochu nespoutané radosti bylo zřejmé, že pro ni se netečná lhostejnost věčnosti samozřejmě proměňovala v báječnou velkou slavnost se světelnou výzdobou, jásavými písničkami a tanci, s dětmi a omladinou! Sdělila mi (a znovu nasadila ten tón vznešené nádhery, který často používala, když mluvila o své rodině), že kromě ní, Nunziaty, prvorozené ze všech
98
Morante-Elsa_Arturuv-ostrov_SAZBA.indd 98
11.03.2022 13:04:14 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507055
dětí, její matka přivedla na svět ještě dalších devět potomků, kluků i děvčat. Skoro každý rok během těch dvanácti, co byla provdaná, totiž rodila, takže její známé jí říkaly: Viulante, vaše Nunziatina nepotřebuje žádnou panenku, vy jí rok co rok pořídíte novou… Jenže bohužel vůle Boží byla taková, že většina z té spousty, co se narodila, ještě než se naučila chodit po zemi, odletěla zpátky do nebe… Naštěstí žádné z těch dětí neodešlo bez svatého křtu, a dokonce mi je začala vypočítávat i s jejich křestními jmény, jedno po druhém. Byl tam jeden Gennaro, dva Peppinové, jeden Sarvatore, jedna Aurora, jeden Ciccillo a jedna Cristinella… Nakonec její tvář dostala mírně zmatený výraz: „Když na ně pomyslím,“ řekla, „na všecky ty sourozence, nejsem si jistá, jestli je ještě vůbec poznám, někdy v budoucnu, vybavuju si je, jako kdyby byli všichni stejný, jako podle šablony! Ale to dá rozum, že tam v ráji se lidi poznaj a nemusej se ani představovat, příbuzenství budou mít napsaný na čele! A ty tam taky najdeš svoji mámu a budeme tam moct bejt všichni pohromadě, jako jedna velká rodina!“ Hlavou mi prolétl obraz Arturovy matky, samotářské a pohrdající jakýmkoli mísením, jak se ve svém krásném orientálním závěsu vzdaluje z ostrova Procida, aniž mu řekla sbohem. Odpověděl jsem tvrdě: „Mrtvý žádnou rodinu nemají. Ve smrti se už nikdo nepozná.“ Podívala se na mě, jako se učenec dívá na nevzdělance, ale přesto s hlubokou úctou, a nedovolila si nic namítnout. Jen si po chvilce namotala na prst jednu kadeř a poznamenala zasněným hláskem: „I ten můj bratr, jak jsem ti říkala, měl svoje zvláštní názory, takže jsme mu říkali Rozumbrada, protože pořád rozumoval, a když promluvil, všichni hned zmlkli. Jeho vlastní jméno bylo Vito.“ Potom jsme chvíli mlčeli. Ona se pak na mě znovu podívala s nesmělým soucitem a pokračovala:
99
Morante-Elsa_Arturuv-ostrov_SAZBA.indd 99
11.03.2022 13:04:14 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507055
„Takže ty jsi všechen svůj čas trávil pořád sám!“ „No jo!“ „Ale… co tvůj otec… nedělal ti společnost?“ „Jistě!“ odpověděl jsem, „když je na Procidě, je pořád se mnou, od rána do večera! Ale on musí cestovat, a já jsem prozatím neměl na cestování věk! Ale zanedlouho na to věk mít budu a budu cestovat spolu s ním!“ „A kvůli čemu spolu budete cestovat?“ „Cože! Kvůli čemu?! Hm! Tak zaprvé, abychom navštívili zeměpisné divy světa! To dá přece rozum!“ „Jaký divy?“ dotázala se. Dvojí přísaha Téma, které navodila tímhle dotazem, bylo příliš fascinující a už příliš dlouho plápolalo v uzavřeném prostoru mojí fantazie bez možnosti se ventilovat, takže mě okamžitě přimělo k nespoutané výmluvnosti! A já jsem jí začal nadšeně vyjmenovávat ty nejpřitažlivější z tolika senzačních divů, které, rozptýlené po celé zeměkouli, očekávaly návštěvu Wilhelma a Artura Geraceových… Jenže ona, která až do té chvíle přijímala každé mé slovo s takovou skromností, projevila naopak ohledně tohohle nového tématu bojovnou autoritativnost. Zdálo se, že pro ni kromě Neapole a okolí nic nestojí za to, aby bylo prozkoumáno, takže když mě uslyšela oslavovat ty exotické končiny, ze žárlivosti na neapolskou čest se zachmuřila. A chvílemi mi skákala do řeči, aby mi s velebícím a zároveň trpkým tónem sdělila, že i v Neapoli mají tohle a mají tamto… Jako kdyby všechny nádhery existující ve zbytku zeměkoule byly v zásadě jen druhořadé zboží, provinční hodnoty, a obyvatel téhle prvořadé metropole si mohl ušetřit tu námahu cestovat po světě: stačilo mu se narodit, protože vrcholný exemplář každé věci mohl stejně najít dole před domem.
100
Morante-Elsa_Arturuv-ostrov_SAZBA.indd 100
11.03.2022 13:04:14
Ukázka elektronické knihy