IGOR LUKEŠ: DĚJINY A DOBA POSTFAKTICKÁ
Přestože koncipoval ústavu budoucího Československa ve Washingtonu, nevzal si poučení z jednoho ze základních principů americké politiky: stát se sice od náboženských věcí striktně distancuje, ale všichni prezidenti (včetně ateistů, jako např. Jeffersona) veřejně vyznávají víru v Boha. Skutečný politik (třeba Talleyrand, který sám býval biskupem) by si negativní názory na tak vlivnou organizaci jako katolická církev nechal pro sebe. Zejména když by se podíval na mapu: sousedé Československa jako Polsko, Bavorsko, Rakousko a Maďarsko se celkem přirozeně nemohli radovat z názorů, které zaznívaly z Pražského hradu. Od samého počátku to vedlo ke kulturní izolaci země od svých nejbližších sousedů. Nešlo přitom o žádný důležitý princip a bylo to zcela zbytečné. Protikatolická předpojatost Masaryka a Beneše se mísila a doplňovala s jejich nepřátelstvím vůči šlechtě. A přitom právě šlechtici by jim mohli pomoct s velkým úkolem, který stál před novým státem: jak potvrdit svou legitimnost, zejména v očích skeptických sousedů, ale též vlastních německy mluvících občanů, například v Sudetech, ale nejen tam. Kromě návaznosti na staré české dějiny mohla šlechta dobře reprezentovat československou republiku v diplomacii. Kdyby byl třeba v Londýně ve třicátých letech vyslancem například hrabě Šternberk nebo někdo z Kinských či Schwarzenbergů, myslím, že by tam udělal lepší kus práce než „Honza“ Masaryk. Ten se stal v diplomatických kruzích proslulým svou hrou na klavír a humorem na samé hranici únosnosti. O jeho vlivu na londýnskou politickou scénu se nejlépe vyjádřil ministerský předseda Chamberlain, když řekl, že o Československu neví vůbec nic. V tomhle ohledu se Masaryk s Benešem nikdy nedokázali povznést nad své třídní předsudky. Doslova tragédií meziválečného období bylo, že Masarykova a Benešova předpojatost vůči katolictví a šlechtě je oba vedla 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506944
III. Češi a stát
k hrubému chování k zásadně důležitým sousedům Československa, zejména Polsku. V rozhovorech se zahraničními vyslanci se Masaryk s Benešem o Polsku vyjadřovali doslova krutě: jeden diplomat ve svém hlášení z předválečné Prahy poznamenal, že si chvíli nebyl jist, zda poslouchá názory dr. Goebbelse, či dr. Beneše. Jak se dalo očekávat, zprávy tohoto typu se šířily mezi diplomaty velmi rychle a donesly se do Varšavy. Co si tam o Československu asi pomysleli? Mohlo to mít vliv na chování polské vlády v září 1938? V tomto ohledu byl zejména Beneš nepoučitelný. Když ho v roce 1943 katyňský vrah Stalin vyzval, aby mu pověděl, co si myslí o polské vládě v Londýně, Beneš se do toho pustil okamžitě. Jmenovitě své polské kolegy v exilu a spojence v boji proti třetí říši doslova udával jako katolické feudály, reakcionáře a tmáře, s nimiž nelze počítat v budoucím uspořádání střední Evropy. S Německem Adolfa Hitlera se dlouhodobě dohodnout nešlo a Edvardu Benešovi patří obdiv, že byl jedním z prvních, kdo tohle pochopil. Führerovy a Göringovy v diplomacii bezprecedentní ataky na československého prezidenta v září a ještě i v říjnu 1938 dnes nelze číst jinak než s obdivem. Ale právě proto měli Masaryk s Benešem v sobě potlačit svou protikatolickou hysterii a systematicky hledat modus vivendi mezi nejbližšími sousedy, hlavně pak s Polskem a Maďarskem. Bismarck nebo Metternich by na jejich místě neváhali. Je jistě pravda, že územní problémy na Těšínsku a Slovensku tenhle úkol ztížily. Přesto hlavním problémem mezi Prahou a Varšavou nebyl Těšín, ale to, jak se Praha chovala, když bolševici stáli před branami Varšavy v roce 1920. Československá porážka koncem září 1938 má své hlavní kořeny v roce 1920. Vždyť kdyby Polsko bylo v létě a na podzim 1938 alespoň neutrální (a generálové jako Sikorski, Mond a další by k tomu měli tendenci), situace by 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506944
IGOR LUKEŠ: DĚJINY A DOBA POSTFAKTICKÁ
hned vypadala méně truchlivě pro československé vojenské plánovače. Neschopnost Prahy zařídit přijatelné vztahy s Varšavou a Budapeští je tím víc neomluvitelná, že plány nacistického Německa byly jasné – viz například kolaps tajných kontaktů mezi Prahou a Berlínem v letech 1936–1937. V meziválečném období mělo Československo v Polsku svého přirozeného spojence. Pražská diplomacie se místo na něho ale zaměřila na dalekou Francii. Agrární politici opakovaně varovali, že když hoří dům, je potřeba mít blízké sousedy, kteří jsou ochotni vstát uprostřed noci a hasit. Přátelé ve vzdáleném městě jsou v takové situaci k ničemu. Zcela osamocené Československo 30. září 1938 bylo důkazem pravdivosti agrárnických předpovědí. Po kolapsu pokusu o „východní Locarno“ se Německo stalo strategickou hrozbou Prahy. Beneš se přesto nechal obdivovat za svou práci ve prospěch Malé dohody (s Rumunskem a Jugoslávií), která ale byla zaměřená proti restauraci Habsburků v Rakousku a proti maďarskému revizionismu. Jak se ukázalo ve třicátých letech, byla celá Malá dohoda kolosální ztrátou času a energie. Nepřítelem ČSR nebyli rakouští nebo maďarští šlechtici, ale gaunerský proletář Hitler, který šlechtu a katolíky ze srdce nenáviděl. O problémech předválečného Československa s menšinami bylo řečeno snad už vše. Dodal bych jen, že republika byla příliš malá na to, aby z ní byl mnohonárodnostní stát, ale příliš velká, aby to byl jen stát jedné národnosti, Čechů. Ti se k menšinám chovali slušně. Líp než bylo tehdy v Evropě nebo Americe zvykem. Ale nechovali se k nim tak dobře, aby se v novém státě cítily skutečně doma. Byli to prostě jen nájemníci, ne spolumajitelé domu. Když v roce 1937 začalo ze střechy doutnat a o rok později i hořet, sudetoněmečtí občané, ale i občané z řad Slováků, Maďarů, Poláků, stejně jako vlivné finanční a průmyslnické rodiny (např. Petschkovi, Gellertovi a další) prostě změnili svou loajalitu. Odešli tak, 100 Ukázka elektronické knihy