Utrpení mu roztřáslo ruku, kterou stále držel na stole, a potlačily hlas, jímž mluvil, až se ztišil do šepotu. „Nechci s vámi jednat jinak než spravedlivě a laskavě,“ odpověděl pan Brock. „Věřte, že nejsem schopen vás činit odpovědným za zločin vašeho otce.“ Zdálo se, že ho odpověď uklidnila. Mlčky sklonil hlavu a vzal ze stolu dopis. „Přečetl jste si ho celý?“ zeptal se tiše. „Každé slovo, od prvního do posledního.“ „Jednal jsem s vámi dosud otevřeně. Zda Ozias Midwinter…“ „Říkáte si stále tím jménem,“ přerušil ho pan Brock, „když už je mi známo vaše pravé jméno?“ „Od té doby, co jsem si přečetl otcovo přiznání, se mi moje ošklivá přezdívka líbí víc než kdy jindy. Dovolte mi zopakovat otázku, kterou jsem vám chtěl před chvílí položit: Udělal Ozias Midwinter dosud vše pro to, aby pana Brocka uklidnil?“ Rektor se vyhnul přímé odpovědi. „Jen málo lidí ve vašem postavení, by mělo odvahu ukázat mi ten dopis.“ „Tajemství mého narození už znáte, ale příběh mého života ještě ne. Měl byste ho znát a také ho znát budete, než mě necháte s panem Armadalem o samotě. Chcete si odpočinout, nebo vám to mám říct hned?“ „Mluvte,“ řekl pan Brock, stále ještě tak vzdálený tomu, aby poznal skutečnou povahu muže, kterého měl před sebou. Všechno, co Ozias Midwinter řekl, všechno, co Ozias Midwinter udělal, bylo proti němu. Mluvil se sardonickou lhostejností, téměř s drzým tónem, který by odpudil sympatie každého člověka, který by ho slyšel. A teď, místo aby se posadil ke stolu a obrátil se se svým
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506828
příběhem přímo na rektora, se tiše a nevlídně vzdálil k okennímu sedadlu. Tam seděl s odvrácenou tváří a rukama mechanicky obracel listy otcova dopisu, dokud nedošel k poslednímu. S očima upřenýma na závěrečné řádky rukopisu a se zvláštní směsicí lehkomyslnosti a smutku v hlase začal své slíbené vyprávění těmito slovy: „První věc, kterou o mně víte, je to, co jste se dozvěděl z otcové zpovědi. Zmiňuje se zde o tom, že jsem byl ještě dítě, které mu spalo na prsou, když pronesl svá poslední slova na tomto světě a když mu je na smrtelné posteli zapsala cizí ruka. Jméno toho cizince, jak jste si možná všiml, je podepsáno na obálce – “Alexander Neal, spisovatel Signetu, Edinburgh”. První vzpomínka, kterou mám, je, jak mě Alexander Neal v roli mého nevlastního otce zbil bičem na koně (troufám si říct, že jsem si to zasloužil).” „A máte vzpomínku na svou matku z téže doby?“ zeptal se náhle pan Brock. „Ano, vzpomínám si, že mi nechala přešít staré ošuntělé šaty a že jejímu druhému manželovi a dvěma dětem, které s nim měla, koupila krásné nové šaty. Vzpomínám si, jak se mi služebnictvo smálo v mých starých věcech a jak si bičík na koně opět našel cestu k mým ramenům za to, že jsem ztratil nervy a roztrhal ošuntělé šaty. Za dva roky nato si vzpomínám, jak jsem byl zavřený v dřevníku s kouskem chleba a hrnkem vody a přemýšlel jsem, co způsobilo, že matka a otčím mě nenávidí. Až do včerejška jsem to nechápal, dokud jsem nedostal do rukou otcův dopis. Teď už se nedivím ani koňskému bičíku, ani starým ošuntělým šatům, ani chlebu a vodě v dřevárně. To všechno jsou přirozené tresty, pane, jimiž dítě začalo platit za otcův hřích.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506828
Pan Brock se překvapeně podíval na snědou, tajemnou tvář, stále tvrdošíjně odvrácenou od něj. „Škola je moje další vzpomínka,“ pokračoval, „laciné místo ve ztraceném koutě Skotska. Ušetřím vás vyprávění o mistrově rákosce ve školní třídě a o chlapeckých kopancích na hřišti. Troufám si říct, že jsem měl v povaze zakořeněný nevděk; každopádně jsem utekl. První člověk, který mě potkal, se mě zeptal na jméno. Byl jsem příliš mladý a příliš hloupý, než abych si uvědomoval, jak důležité je ho tajit, a tak jsem byl ještě téhož večera samozřejmě odveden zpět do školy. Výsledek mi dal lekci, na kterou jsem od té doby nezapomněl. Za další den nebo dva jsem utekl podruhé. Školní hlídací pes mě zastavil dřív, než jsem se dostal za bránu. Tady mám na hřbetě ruky mimo jiné i jeho značku. Značky jeho pána vám ukázat nemohu, všechny mám na zádech. Znovu jsem utekl a za soumraku jsem se ocitl s kapsou plnou školní ovesné kaše na vřesovišti. Ulehl jsem na jemný měkký vřes pod závětřím velké šedé skály. Myslíte, že jsem se cítil osamělý? Ne! Byl jsem daleko od mistrovy hole, daleko od kopanců svých spolužáků, daleko od matky, daleko od otčíma; a tu noc jsem byl nejšťastnější chlapec v celém Skotsku!“ Díky jeho nešťastnému dětství začal pan Brock chápat, jak málo je v povaze muže, který k němu nyní promlouval něco podivného a nevysvětlitelného. „Spal jsem tvrdě,“ pokračoval Midwinter, „a když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že na jedné straně ode mě sedí statný stařec s houslemi a se dvěma psy. Na nic se mě neptal, dal mi z batohu dobrou snídani a nechal mě dovádět se psy. “Něco ti řeknu,” řekl, když si takto získal mou důvěru, “chceš nového otce, novou rodinu
Ukázka elektronické knihy