„Ne do kostnice?“ Mack věděl, že Kristýna tohle slovo miluje, ale že tu žádná kostnice není. Rozhodně ne někde poblíž. Slovo „kostnice“ jí vždycky připadalo krásně zvukomalebné, jako by v jeho slabikách klepala kost o kost. Kdežto „katakomby“ musely být chaotickým bojištěm, kde útočníci vedli ataky okleštěnými bombami. „Ne, ještě ne. Teď rozhodně ne.“ „Nechal jsem doma pár věcí, měl bych se pro ně vrátit,“ řekl Mack. „Nemáme čas.“ Věděla, že Mackovi bude jejich pařížský byt chybět, zvlášť ty police na knížky, co si vyrobil, ale třeba by mu mohla pár polic vypěstovat. Každopádně bude Mack muset začít nanovo, a jí možná jejich potulný život vadil částečně i proto, že jí záleželo na něm i na Řádu, na obou stejně. Ale co se stane, až se Mackovy cíle a záměry odchýlí od těch jejích? A jak vůbec pozná, že se odchýlily? Sedm let, a ona ještě zdaleka nedohlédla na konec jeho ambicí, věděla jen, že i on má svá tajemství, stejně jako ona. Mack se nikdy nepřidal k Řádu, přidal se jen k ní, a jeho domov ležel ukrutně daleko. Zvenčí dolehl šustot plížení. Šusto-plížo-skřípění. „Teď, Macku!“ „Takže katakomby, budiž. Skvělá volba. Co nejblíž nepříteli,“ pravil Mack nevzrušeně jako vždycky. Skříp-prásk! Dveře se rozrazily a objevily se obrovské mechanické čelisti plné blyštivého odpadu. Divoce pulzující živoucí rudé oko. Hrdelní chraplavý řev. Tupá neschopnost protáhnout se úzkým vchodem, mohutná kovová ramena zaseknutá v rámu. Na chviličku. „Nedívej se mu do očí!“ Kristýna popadla jeho knížku a svoje sako, zamávala rukama – a byli oba ti tam, stoupali nad barem a v záplavě šlahounů a květin se probíjeli chatrným stropem do podkrovního bytu nad sebou. Sklapnutí čelistí mechadýla jim ovanulo kotníky horkým vzduchem. Když se hnal po stěně budovy za nimi, Kristýna ho zasáhla salvou šlahounů tak hustou, že vytvořila síť. Vlastně to mechadýlovi nijak 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506614
nezazlívala: dělal jen to, co přirozeně vyplynulo z téhle nepřirozené situace. Nic víc dělat nemohl. Ani nic míň. „A dál je to na tobě,“ prohlásila a skočila Mackovi do náruče. Bylo to, jako by se propadla do bezpečného kokonu, a nemohla tvrdit, že by se jí ten pocit nelíbil. Spíš naopak. Mack se usmál a políbil ji na temeno hlavy, jediné místo, kam v tuhle chvíli dosáhl. Pak s rozmyslnou lehkomyslností přeskočil na sousední střechu a odtud na další, pod holým srpkem měsíce, který vypadal jako Crowleyho potrhlý úsměv psychotika, v patách mechadýla, jenž nejistě pokračoval v pronásledování, ačkoli ho zevnitř nenápadně rozežíraly zkoumavé výhonky šlahounů deroucích se ven. Držel se jich, dokud ho přes Mackovo rameno nezahlédla o dvě střechy dál, strnulého v křečovitém záškubu a zarostlého vegetací, která mu definitivně zabránila v lovu, protože měl všechna soukolí a převody zadřené a zaplevelené. Což bylo jen dobře, ale přesto Kristýnu, drobnou českou čarodějku, která milovala rostliny a byla mnohem starší, než by si kdo pomyslel, nepřestávalo ani teď a tady, v teple Mackova objetí, trápit podezření, že unikli nějak podezřele snadno. Dost možná proto, že se odjakživa pyšnila tím, jak pečlivě plánuje všechny možné únikové trasy. I když, ty dva, co nechali za sebou, Crowley nevyrobil, jen je poslal. Kristýna byla ostřílená veteránka staré magie. Ta její patřila k jednomu druhu. Tamti dva, co je sledovali, představovali jinou odnož. Narazit po tak dlouhé době právě na ni jí připadalo jako zpráva beze slov. Zpráva o něčem jako… rostoucí sebevědomí, pocit, že zanedlouho vyjde na světlo něco důležitého. Ať už se od pampeliškového špeha dozví cokoli, tuhle konkrétní záhadu jí to asi neosvětlí.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506614
Kapitola desátá Brambora a mrkev ruku v ruce
Pár nocí ve spacáku za plážovým barem Jonathanovi prospělo víc, než by byl čekal. Začal se v chaosu líp orientovat, když teď žil v jeho středu, a přitom si ho už tolik nevšímal. Čím míň si ho všímal, tím menší si s ním dělal starosti. A tím víc mohl soustředit energii na ty matoucí důkazy u trojích dveří. Dával si ovšem pozor, aby se o nich nedozvěděli R & D, takže si musel hlídat, kdy se jimi zabývat. Celá záhada se podivně banálním způsobem násobila. Například třetí den si Jonathan při prohlídce tajné místnosti všiml, že sviští stopy teď vedou zpátky ke druhým dveřím a s nimi i čerstvé stopy bot. Co to jen může znamenat? Ve snech se mu co chvíli vracel okamžik, kdy pozoruje sám sebe spícího na podlaze plážového baru a nad ním se tyčí jakási nezřetelná postava. Pokaždé vykřikl: „Zmizte!“ a postava se vytratila. Musel to být sen, tím si byl jistý. Po probuzení rozhodně nenašel nic podezřelého a madam Urážku už od prvního dne také nezahlédl. V tomhle období se Jonathanovi úspěšně dařilo držet na uzdě svou vrozenou zvědavost a nevstupovat do žádných dalších dveří. Představoval si je jako brány ke stezkám, k nimž nemá mapu, nástupní trasy vedoucí do bludiště. Bez něčeho jako průvodce bude moudřejší nikam nechodit. Každou noc se nicméně vyplížil z útočiště plážového baru a znovu vešel prvními dveřmi do strašidelného domu, zašel se podívat na mrtvého tvora a vykoukl ven do zátoky Robina Hooda. Pokaždé mu 103
Ukázka elektronické knihy