98
večeře byla dvouchodová, začal bych klidně něčím, co zbylo od neděle, jestli to je potřeba dojíst,“ řekl jsem a sedl si ke stolu. Sedla si naproti mně a dívala se, jak jím. Byla v tom trocha obdivu a trocha touhy se o někoho postarat. Každé sousto, které jsem spolkl, naplňovalo zároveň i ji. Jídlo byla rekvizita k hraní její ženské role a já její herecký protějšek i vděčný divák. Pravdou bylo, že jsem ta jídla poslední dobou nesnášel. Ne že by nebyla dobrá, ale bylo mi po nich vždycky špatně. Z každého jídla mi začínalo být zle. Nechodil jsem na obědy a i ty svačiny jsem vyhazoval nebo dával kočkám, kterých se v areálu fabriky potulovaly desítky. A jít na záchod bylo jako nedělní mše, vybělit duši a vyčistit tělo. Jednou týdně. Něco se mi dělo a já nevěděl co. Doma jsem se snažil nedat nic najevo a večeři jsem poslušně spolykal, ale radost jsem z toho neměl. Každé jídlo, které mi nachystala, mě posilovalo ve víře, že všechno bude zase dobré, jsme muž a žena, Adam a Eva v ráji, a v něm už zůstaneme, protože jablko poznání toho, po čem touží, držím v ruce já, ukryté tam dole ve sklepě za různými dveřmi. Byl to tmel mezi námi dvěma. Ale někdy tak bohužel i chutnal. „Co budeme dělat o víkendu?“ zeptal jsem se jí, když jsem dojedl. „No, na to, že máme teprve pondělí, máš dobrý starosti,“ odvětila mi. „Malý děti, malý starosti, velký děti, velký starosti,“ zopakoval jsem naučené moudro její matky. „A protože jsi moje malá holčička, tak jsem úplně v klidu a můžeme se pobavit o tom, co budeme dělat, a něco už naplánovat.“ „A ty bys chtěl dělat co?“ zeptala se mě. „Pohoupat tě v Benátkách na gondole, svézt tě v autě tak rychle, až by ti v zatáčce uletěly knoflíčky u halenky, vychladit ti na sjezdovce u baru drink prašanem, vylovit ti z moře tucet perlorodek a s perlama pak cvrnkat na pláži kuličky, vzít orla za nohy a přeletět s ním hory až k obzoru, chytit ti v bouři blesk a ulovit s ním jelena, je mi to asi jedno. Prostě cokoliv.“ „Ne, počkej, teď vážně,“ řekla a taky se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506600
vážně zatvářila. „Přestaň si vymýšlet.“ „No, a co bys teda chtěla dělat ty?“ zeptal jsem se na oplátku. „No, a nechtěl bys, že bychom byli třeba jenom tady, někde u nás, nebo jen kousek od domu,“ navrhla mnohoznačně. „No, ty jako myslíš, kousek od domu, třeba na zahrádce, ne? Jako že bych poryl?“ Benátská gondola se mi rázem naklonila a začala nabírat vodu, auto se zadřelo a zastavilo, zatímco ledový sníh se začal snášet všude kolem baru i na moře, které se zakalilo, a ode dna šly jen smrduté bubliny, v jejichž zápachu stoupal k obloze nedostižný orel, vědom si blížící se bouře. Já jsem se jí snažil uniknout zrovna tak. „Víš co,“ navrhnul jsem jí, „chvíli tu počkej a já na něco přijdu,“ vyhrknul jsem a vzal to rovnou na dvůr pod kůlnu. Skočil jsem po nohách do té studnice nápadů a chvíli jsem listoval ve dveřích jako v knize. Ty správné nebyly zasuté ve tmě chodeb příliš hluboko. Spíš byly jaksi bokem. A za nimi stůl, cibuláčové hrníčky s podšálky, cibuláčové lžičky, cibuláčové ubrousky, ubrus s cibuláčovým vzorem a u něho seděla moje žena se svou matkou, věčně uplakanou stárnoucí dámou ronící slzy ne snad z té přemíry cibule namalované i na bílomodrých sloupkových hodinách, ale nad ztrátou manžela a celým svým životem, který vnímala jako nepřetržitý sled drobných či větších tragédií a křivd. Já byl jednou z nich. Zatímco její manžel byl soudcem městského soudu, místopředsedou unie soudců a externím vyučujícím na právnické fakultě, já udělal svoji maturitu na stavební průmyslovce a měl pocit, že jsem splnil normu. Navíc to bylo v době, kdy jsem přivedl do jiného stavu jejich dceru, a bylo snadné uvěřit, že tím všechno tak nějak začíná, protože tahle republika přece stojí a bude stát na práci dělníků. Největší čítankoví kádři začínali od píky v podobě lopat, volantů, kladiv a soustruhů, jenže nikdo už mi neřekl, že tam i skončili a že tak skončím i já a moje žena. Její rodiče jí ovšem
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506600
100
plánovali budoucnost zářivou jako lesk zlata, kterým ji její manžel ověsí namísto šatů, kdykoliv se vrátí ze služební cesty v Abú Dhabí nebo jiné tramtárii, kterou ani Čedok nemá ve svém katalogu. Tahle představa však vzala zasvé hned, jak jsem se na scéně bez potlesku objevil já, herec a hudebník ve vedlejší roli se svojí taktovkou, která měnila ženská břicha v buben, a to bohužel nejen jejich dcery, ale, jak se časem ukázalo, i její kamarádky, se kterou jsem taky spal. Tchyně pak neocenila ani to, že jsem se charakterně rozhodl pro její dceru a tu si taky vzal, možná hlavně proto, že čekala dítě o trochu dřív. Jakmile mě tchyně zahlédla, jak stojím ve dveřích, přivítala mě útrpným pohledem a slovy: „No, tak si pojď sednout sem za námi, když už jsi tu.“ Mě, živoucí ztělesnění utrpení její dcery a nešťastný přízrak, který vstoupil do temnoty noci jejího života, aby jí tak navždy sebral jedno z konverzačních témat pro věčné debaty s kavárenskými kamarádkami. Ty se na rozdíl od ní mohly svými zeti chlubit, zatímco já ji odsoudil pouze k nevraživým komentářům k mojí osobě a hovorům o špatné srážlivosti krve a jiným neduhům, které ji provázely. Přisedl jsem si, aniž bych mohl hrát jakoukoliv roli v těch narůžovo natřených příbězích, které by tak ráda také vyprávěla. A pak už se konverzační kolotoč roztočil do obvyklých otáček tak, aby pohled skrz barevná skla brýlí naší maminky prozkoumal temná místa našeho života, který se jí s ohledem na to, že žijeme na vesnici v tom domě hrůzy po tom opilci, zdál už sám o sobě dostatečně děsivý. Přelétli jsme holky, které se naštěstí zatím dobře učí, takže si v sobě babička může nadále hýčkat naději, že pokud ve špatný čas nepotkají podobného syčáka, jako jsem já, mohly by alespoň ony pozdvihnout z prachu pošlapaný prapor hrdosti jejich rodiny a ona by mohla mít aspoň z nich radost. Zmínili jsme svá zaměstnání, už několik let neměnné a nehybné pozice referent-
Ukázka elektronické knihy