98
DĚJINY RUSKÉ MODERNY
označil projekt ruské moderny za neukončený. Poslední řádky jeho rozsáhlé práce jako by vyzývaly jít ještě mnohem dál – nejen za hranice umění a společenského i intimního bytí člověka, které moderna svými projekty neustále posouvala a překračovala, ale také za samy hranice života jako „přírodního“ fenoménu. Její umělecké projekty nezřídka mířily do samotného středu přírodního i kosmického dění, kde by se umění mělo podílet na totální proměně člověka, a to už nejen do podoby solovjovovského bohočlověka, ale také na zrodu zcela nové lidské bytosti, která by se mohla účastnit i nejkrajnějšího z dobových projektů – projektu spásy podle N. Fjodorova, o němž moderně blízcí představitelé ruského religiózního myšlení, zahledění jako Berďajev do vizí „člověka budoucnosti“, psali s patosem nepochybně subjektivně upřímným: V hloubi kosmické krize dochází k překonání rodící pohlavnosti, mateřství jako principu světa, tj. k oproštění od hmoty a k osvobození od rodového života díky objevené panenskosti a androgynní podobě člověka jako druhu antropos, který už život nerodí, nýbrž tvoří. Pravda a krása nemohou triumfovat v plošnosti světa, na rozlehlých prostorách rodového života, ale vystupují na kříž, neboť jen skrze mystérium ukřižování může být vzkříšena růže života světa.38
3.2 Myšlenkové kontexty ruské moderny Význam národního prostředí s jeho duchovními a historickými tradicemi i dobovými snahami a cíli pro podobu utvářející se kultury, a to zejména v údobích zlomových, si lze sotva kde tak zřetelně uvědomit jako při sledování recepce jinonárodních vlivů, jež nikdy není jednostranným aktem, nýbrž dramatickým dialogem. Cizí myšlenky mohou rezonovat pouze tehdy, když je pro ně připravena půda. Vyžadují tedy jakési „předporozumění“, byť třeba jen v podobě ještě přesně nezformulovaných otázek a problémů. To, co připravilo ruskou půdu pro přijetí nových myšlenkových a uměleckých podnětů, byly jen neurčité pocity frustrace, neuspokojenosti daným stavem věcí, rozpaků nad úrovní i zaměřením většiny literární produkce osmdesátých let, jejíž poselství se míjelo s duševním rozpoložením mladé generace. Přejímané „cizí ideje“ napomáhaly tomu, aby byly tyto nejasné nálady a tušení přesněji pojmenovány. Nejčastěji slovem „krize“, jež postupně zahrnulo všechny podstatné oblasti života. Nostalgicky kříšený „stříbrný věk“ začínal výčty pociťovaných krizí – debaty o „krizi kritiky“ a „krizi literatury“ postupně přerůstaly v ruské diskuse o „krizi hodnot“ a „krizi umění“, o „krizi racionalismu“ a „krizi pozitivismu a materialismu“, o „krizi individualismu“ a „krizi religiozity
38 Nikolaj Berdjajev: Smysl tvorčestva. Opyt opravdanija čeloveka [1916], in: N. Berdjajev: Filosofija tvorčestva, kul'tury i iskusstva, I, ed. R. Gal'ceva, Moskva: Iskusstvo 1994, s. 311. Srov. Habermasovu úvahu, osvětlující bezděčně mnohé právě z charakteru ruského modernismu: „Modernizmus je veľký zvodca, ktorý nastoľuje panstvo princípu neobmedzenej sebarealizácie, požiadavky autentickej vlastnej skúsenosti, subjektivizmu prepiatej senzibility, a tým uvoľňuje hedonistické motívy, ktoré sú nezlučiteľné s disciplínou života v povolaní a vôbec s morálními základmi účelovo-racionálneho spôsobu života“ (J. Habermas: Moderna – nedokončený projekt, s. 303–304).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506534
3. Ruská moderna 99 a církve“, o „krizi civilizace“ a „krizi Ruska“. A také o „krizi humanismu“ a nových východiscích z této situace, která bude později filosofy blízkými ruskému modernismu popisována utvářejícím se pojmoslovím existenciální filosofie. Čím silnější bude pocit kritického bodu krizové situace, tím horlivěji se bude ruská moderna utíkat ke krajním řešením, k těm nejradikálnějším projektům globální proměny světa a zrodu nových „organických epoch“ a rozpřádat dalekosáhlé sociální i estétské utopie. Do svých debat zatáhne všechno, co stačila vstřebat, a z vnějšku přicházející podněty změní často k nepoznání, jako se mění odlesk na ploše zkřiveného zrcadla. Stvoří své vize cizích rozsévačů nových idejí, promění je v uctívané idoly i svrhávané modly, učitele života i proroky budoucnosti. V mytologizující ruské moderně se i oni stanou osobitými modernistickými mýty. Proto nám půjde výlučně o popis ruských interpretací cizích idejí a ruské podoby Schopenhauerů, Nietzschů, Wagnerů, Baudelairů, Poeů, Verlainů, Maeterlincků, Ibsenů a Hamsunů, nikoli o kritické hodnocení jejich filosofických systémů, estetických koncepcí, uměleckých snah nebo konkrétních artefaktů. Problém recepce není tedy otázkou pasivního přejímání a mechanických nápodob, nýbrž otázkou tvořivého dialogu dávající a přijímající strany. Tomuto dialogu se novodobá ruská literatura prakticky učila od dob Petra Velikého. Velice rychle postupovala od mechanického napodobování cizích vzorů a není náhoda, že ruští modernisté často opakovali úvahy Dostojevského o „univerzální vnímavosti“ Puškina, v níž se svrchovanou měrou naplnila „duchovní síla ruského národa“, jeho „touha po světovosti a všelidskosti“.39 Tytéž světové ambice budou mít i průkopníci modernismu, kteří od počátku devadesátých let 19. století cílevědomě zakládali velkou knihovnu „moderních“ idejí a „modernistických“ textů, aby si připravili spolehlivé odraziště ke svým budoucím výbojům. Byli už v poměrně výhodné situaci. V údobí přelomu 19. a 20. století ruská literatura zrychleným tempem doháněla zpožďování za evropským literárním vývojem. Zásluhou „velkého ruského románu“, jenž byl považován za mimořádný fenomén světového významu, nepociťovala ruská kultura tváří v tvář umění evropskému učednické trauma, třebaže součástí raného Brjusovova programu „nového umění“ byly i cvičné nápodoby cizích vzorů. Se samozřejmostí kulturní elity velkého národa (a velkého impéria), která už pocítila svazující tíži velkých domácích kulturních tradic a děděných „závazků“ svých předchůdců do té míry, že začínala svou cestu odhozením části kulturní zátěže, obracela se k novým myšlenkovým i uměleckým impulsům evropským (či spíše už euroamerickým),40 aby se u nich inspirovala při hledání odpovědí na otázky, které odkázal novým pokolením Dostojevskij. 39 Fjodor Dostojevskij: Deník spisovatele, II, přel. L. Zadražil [– M. Zadražilová], Praha: Odeon 1977, s. 490. Viz též Rozanovovy úvahy o Puškinově „univerzální vnímavosti“ (vsemirnoje vnimanije, vsemirnaja vdumčivosť), která mu umožnila čerpat ze zdrojů všech kultur – viz Vasilij Rozanov: O Puškinskoj Akademii [1899], in: V. Rozanov: Mysli o literature, Moskva: Sovremennik 1989, s. 236. Srov. s výkladem Puškinovy geniality u Merežkovského, vyplývající z „Puškinovy schopnosti převtělovat se a přenášet do všech věků a národů“ (D. Merežkovskij: Puškin, in: D. Merežkovskij: Večnyje sputniki. Portrety iz vsemirnoj literatury, Sankt-Peterburg: P. P. Percov 1897, s. 472). 40 Jestliže ještě E. A. Poe vstupoval do ruského modernistického kontextu přes prostředí francouzské, pak Balmontovy objevy původní (domorodé) podoby Ameriky i její „nové poezie“ probíhaly už bez zprostředkovatelské role Evropy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506534
100
DĚJINY RUSKÉ MODERNY
V tomto smyslu měla ruská literatura ve srovnání s jinými slovanskými kulturami, které se také pokoušely srovnat krok s vývojem evropských literatur, nepochybně obrovské výhody.41 Její umělecké snahy nekomplikovaly a nezatěžovaly úkoly spjaté s dovršením národní emancipace, jež modernám slovanským vtiskovaly někdy značně rozdílný charakter.42 Sám název Mladé Slovensko, pod nímž vystoupila slovenská moderna,43 byl stejně výmluvný jako folklorně romantický přídech moderny ukrajinské, jímž se manifestovala potřeba čelit mocnému tlaku silné kultury vládnoucího národa říše.44 Ve srovnání s poměrně radikální ruskou modernou byla nápadná umírněnost modernismu balkánského, přicházejícího do doby nezavršených zápasů o realizaci osvětových a kulturních programů národního obrození, která mu vtiskovala osvětářský, národně sebeuvědomující a folklorně romantizující ráz.45 Nastupující ruští dekadenti byli sice tvrdě pranýřováni za rezignaci na dobové zápasy sociální a šíření úpadkových nálad západoevropské provenience, ale přece jen se nemuseli neustále bránit výtkám za „odklon od dosavadní patriotické, pragmaticko-apelativní a folklorizované tradice“ a opětovným obviněním z „přeorientování na kosmopolitní linii“ jako tvůrci velmi radikální moderny srbské.46 Ba dokonce i velice průbojná moderna polská, která vstupovala do ruského prostředí jako integrální složka modernistického umění evropského,47 byla ve svých ambicích nejednou limitována tragickými peripetiemi národního osudu a ztrátou státnosti.48 Moderna česká, která absorbovala v podstatě tytéž podněty 41
42
43 44 45 46
47
48
O asynchronnosti procesu zrodu moderny v jednotlivých slovanských literaturách viz Maria Bobrownicka: Problematyka modernizmu w literaturach słowiańskich. Postulaty badawcze, in: Modernizm w literaturach słowiańskich (zachodnich i południowych), s. 5–24. V této stati jsou zajímavě popsány rozdílné národní varianty modernistického novoromantismu, odlišné fungování folklorních zdrojů i různě hierarchizovaná struktura modernistických žánrů. V následujících dílčích studiích sborníku však byla tato komparatistická hlediska bohužel téměř zcela opuštěna. Nevyužitou příležitost k porovnání různého charakteru národních variant moderny představuje jinak nepochybně velice záslužná publikace – Slavomír Wollman – Miroslav Kvapil – Josef Vlášek (ed.): Moderna ve slovanských literaturách. Věnováno X. Mezinárodnímu sjezdu slavistů, Sofia 14.–22. 9. 1988, Praha: Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV 1988. Nikdo z kompetentního autorského kolektivu se bohužel nepokusil se všemi riziky omylu propojit jednotlivé speciální studie zastřešující statí, která by porovnávala popsané národní varianty slovanské moderny. Viz poukaz na emblematičnost tohoto názvu ve studii – Petr Šisler: Slovenská literární moderna, in: Moderna ve slovanských literaturách, s. 33. Podrobněji viz Zinaida Genyk-Berezovská: Počátky ukrajinského literárního modernismu, in: Moderna ve slovanských literaturách, s. 75–84. Podrobněji viz Dana Hronková: K problematice bulharské moderny, in: Moderna ve slovanských literaturách, s. 85–90. Cit. podle Milada Černá: Lyrika srbské moderny, in: Moderna ve slovanských literaturách, s. 92. Tato studie, sledující prorůstání modernistických (zejména dekadentních) tendencí s tendencemi avantgardními, je velice inspirativní i pro popis údobí ruského postsymbolismu už proto, že také v něm šlo o jevy spíše paralelní než navzájem ovlivněné. Miriamův modernistický žurnál Życie vycházel již v letech 1884–1888, tedy před Moderní revuí i časopisem Mir iskusstva; časopis Chimera (1901–1907) patřil v Rusku k nejsledovanějším západním kulturním periodikům a Stanisław Przybyszewski se stal jedním z idolů ruské dekadence. Viz Jasna Hloušková: Polská moderna, in: Moderna ve slovanských literaturách, s. 58. V této souvislosti viz zajímavou interpretaci jednoho z fantastických románů Tadeusze Micińského jako „výrazu mystických snů o obnově Polska“ (Jan Máchal: O symbolismu v literatuře polské a ruské, Praha: Orbis 1935, s. 85–88) a silnou orientaci polského modernistického dramatu (zejména Stanisława
Ukázka elektronické knihy