„Holky, zítra bude další sraz, co vy na to? První zkouška se přeci musí oslavit!“ „A co plánujete?“ chytila se toho hned Bety a rozzářeně se na nás podívala, aby nás povzbudila, že to bude určitě bezva. Aneta se znechuceně zašklebila a já se tvářila neutrálně. „Možná bychom mohli koupit nějaký drink, zahrát nějakou hru, pokecat. Prostě pohodička.“ Nutno nechat Bety, že než to za nás za všechny potvrdila, alespoň se na nás tázavě podívala. Sice nás už nenechala nic říct, ale i tak se snaha cení. „No jasně! Určitě přijdeme.“ „Jo,“ broukla jsem i přes to, že jsem si připadala jako páté kolo u vozu. Kluci se rozloučili a Bety se zamračila na Anetu. „Co ti přelítlo přes nos?“ Aneta jen potřásla hlavou a bylo jasné, že se o tom nechce bavit. Bety se na mě nešťastně podívala a pak kývla směrem k Anetě, abych jí s ní pomohla. Přemýšlela jsem, jak z toho elegantně ven, když na mě zamávala Tiny a hned si to namířila k nám. Netušila jsem, co od ní mám čekat tentokrát, ale podle toho, že se nijak neklátila a šla rázným rychlým krokem přímo k nám, zdálo se, že bude asi při smyslech. „Ellie!“ vyhrkla, když byla dostatečně blízko na to, abychom ji viděly. „To je náhoda, co?“ zasmála se tomu a v jejích očích se zablesklo. Bety si zase poposedla, jako nedočkavé děcko, Aneta zbystřila. Vzájemně jsem je představila. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506498
„Sudička?“ zopakovala nadšeně Bety. „A co dělá taková sudička?“ Tiny se na ni podívala a ledovým vážným hlasem prohlásila: „Hrajeme si s osudy lidí.“ „Jako vážně?“ zeptala se Aneta skepticky. „Hm,“ Tiny si založila ruce v bok, „takže mi nevěříte?“ Chvilku jsem si myslela, že ji Aneta naštvala, ale pak pokračovala: „Tak to budeš asi brzy překvapená.“ „Ellie,“ změnila téma Tiny, „mohla bych si tě na chvilku vypůjčit?“ „Jasně,“ zase to odkývala za nás za všechny Bety, „my s Anetou už stejně půjdeme.“ Nevyřčený zbytek věty, že účel naší návštěvy byl už splněn a jsme pozvané na zítřejší sraz, už nedoplnila. Aneta se na mě tázavě podívala a já kývla. „V pohodě, uvidíme se zítra na snídani.“ Nato obě holky odešly a já zůstala sama s Tiny. Co mi asi tak může chtít? A myslela to vážně, že si hraje s lidskými osudy? Mají smrtky taky osud?
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506498
KAPITOLA 29: NADSVĚTÍ A JONÁŠ „Takže?“ zeptala jsem se obezřetně a čekala od Tiny víceméně cokoli. Vzala mě místo toho za ruku a v dalším momentě jsme byly na ulici v nějakém městě. Při přenosu se mi trochu zhoupl žaludek, a tak jsem se v prvním okamžiku soustředila hlavně na to, abych se nepozvracela. V tom druhém jsem si uvědomila, že už nejsme v Podsvětí, ale v normálním světě. A že všude kolem nás jsou lidé. Živí lidé. Rozhlížela jsem se kolem sebe a nevěděla jsem, na co se mám dívat dřív. Podsvětí bylo svým způsobem krásné. Temné s rozličnými detaily a svou atmosférou. Nadsvětí bylo barevné. Chaotické. Hlučné a kouzelné. Nepamatovala jsem si, jak na mě působil svět lidí, dokud jsem byla ještě živá, ale teď jsem byla uchvácená. Cítila jsem vůni čerstvě upečených koláčků a v puse se mi sbíhaly sliny. Na kůži jsem cítila dotyk slunce a ve vlasech vítr. Auta kolem nás projížděla jedno za druhým a kolem nás proudily davy lidí. Bylo toho tolik, desítky vjemů, a já pocítila lehkou závrať. Tiny mě po celou dobu bedlivě sledovala, dokud nekývla a nevzala mě znovu za ruku. „Fajn, tohle jsi zvládla docela v pohodě. Bývá to horší.“ Ruku v ruce jsme se vrátily na náměstí, odkud mě předtím odnesla. „Tak zítra hodně štěstí,“ usmála se na mě, pak naznačila, že mi bude držet palce, a zmizela. 100 Ukázka elektronické knihy