J A M E S P AT T E R S O N
&
CANDICE FOX
•
Z A Č N I S E P T ÁT
Doktor povzdechl, vytáhl knihu z podpaží a držel ji v obou rukou. „Překvapujete mě. Byl jsem u vás v pokoji, doktore, a viděl všechny ty certifikáty odbornosti. O loňských Vánocích byla každá druhá pohlednice pro vás od bývalých pacientů. Nepatříte přece k těm, co radí žij a nechej žít.“ „Prostě uvažte, že zmetků jako Cline jsou tisíce. Zničit jednoho situaci nevyřeší.“ „Pro mě ano,“ trval jsem na svém. Na to doktor už nic neřekl a odešel. Podíval jsem se na hodinky. Vrtalo mi hlavou, kde je Marni tak dlouho. Na textovku neodpověděla, a tak jsem poslal další. Susan mezitím už odstavila omáčku z plotýnky a ukládala lasagne do zapékací mísy. Snad to bylo vlivem vína nebo zvláštním klidem, který se ve mně rozhostil po doktorových slovech, položil jsem své pomocnici ruku na rameno. „Díky. Marni si pochutná. Kde jen hergot tak dlouho trčí?“ „Určitě se už vrací,“ přikryla mi Susan ruku dlaní, aby mě uklidnila. „Uvidíš, že než prostřeš, bude doma.“ Zašel jsem pro příbory a ubrousky. Právě jsem otevíral dveře jídelny, když spustila střelba.
KAPITOLA 34 Kulky pronikly přes venkovní dřevěnou fasádu a vnitřní obložení, roztříštily okna. Automaticky jsem šel k zemi. Netušil jsem, odkud se střílí. Skříňka vedle mě se s rachotem rozlítla na kusy a střepy skla pokryly jídelní stůl. Propukl chaos. Tlustý rukopis vylétl Angelice z rukou jako oblak peří. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506173
J A M E S P AT T E R S O N
&
CANDICE FOX
•
Z A Č N I S E P T ÁT
Po několika vteřinách děsivého hluku jsem zaslechl, jak na štěrkové příjezdové cestě prudce otáčí vůz a vyráží k silnici. Ještě chvíli jsem zůstal ležet s tváří zabořenou do koberce; k uším mi doléhal hysterický křik hostů. „Proboha! Proboha, pomoc! Co se děje!“ „Jste všichni v pořádku?“ Susan proběhla jídelnou do přední části domu, já za ní. Vůz však byl dávno pryč. Popadli jsme se kolem ramen; cítil jsem, jak mi zarývá nehty do kůže. „Jsi –?“ „Jsem v pořádku,“ předešel jsem ji. „A ty?“ „Taky.“ Přejela si rukama po těle a hrábla do vlasů. „Ježíšikriste!“ Nick s Effií se skláněli nad Angelikou zhroucenou na podlaze. Mezi prsty, kterými si svírala nadloktí, jí protékaly pramínky krve; hlavu měla pokrytou vrstvou listů rukopisu. Susan odběhla pro lékárničku. Doktor Simeon pln obav, že ještě není po všem, se s vytřeštěnýma očima pro jistotu stále krčil pod stolem. „Je to vážné?“ mířil jsem k Angelice. „Jsem raněná,“ pronesla spíš ohromeně než ve strachu. „Věříte tomu? Někdo mě postřelil. Někdo mě postřelil v mém vlastním domě!“ Z verandy se ozvalo zachroptění. Rozběhl jsem se tam. Vinny úpěl v invalidním vozíku překoceném na stranu, protože kulka rozbila náboj kola. Popadl jsem starého gangstera v podpaží, zvedl a posadil na lavičku. „Ti zkurvysyni!“ zařval Vinny a odstrčil mě. „Víš, Robinsone, fakt jsem se sem nenastěhoval s nadějí, že mě nakonec odpráskne parchant z jedoucí káry.“ „Je mi to moc líto.“ Vůbec nechápu důvod své omluvy. „Co ostatní uvnitř?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506173
J A M E S P AT T E R S O N
&
CANDICE FOX
•
Z A Č N I S E P T ÁT
„Angelika má ránu v nadloktí.“ Zatajil jsem dech. Poklekl jsem a zvedl bezvládné krvácející lýtko. „Zdá se, žes taky jednu chytil.“ Vinny povytáhl nohavici. V lýtku měl dva zásahy. „Kurva!“ zavyl. Popadl mě šílený vztek, jako by mě škrtila ohnivá ruka, a před očima mi kmitaly rudé mžitky. Bezradně jsem pátral pohledem mezi stromy kolem silnice. Jen ať se opováží vrátit! „Viděl jsi něco, Vinny? Auto…“ „Černý Escalade,“ řekli jsme oba najednou.
KAPITOLA 35 Naložili jsme se Susan Angeliku a Vinnyho do auta, že je odvezeme do nemocnice, jenže Nick trval na tom, že pojede s námi. Musel jsem posunout sedačku, aby měl dost místa pro své dlouhé nohy, jenže než jsem stačil zavřít dveře, skočila mi na klín Effie. Penzion tedy hlídali jen doktor Simeon a Neddy Ives. Zbytečně jsem žádal Angeliku, ať přestane kňourat; nezbylo než vydávat cestu za rodinný výlet. Jak jsme projížděli alejí, jež lemovala cestu k penzionu, pronásledovaly mě temné myšlenky. Effie si na okamžik přitiskla mou hlavu k hrudi, jako by vycítila mou náladu. Toto – od ní velmi neobvyklé – gesto mě mělo uklidnit, já si ho však vyložil tak, že Effie ví, že cítím vinu a osobní odpovědnost za ten incident. Jakmile jsme zastavili u nemocnice, napsal jsem Marni další textovku. Okamžitě zavolej. V recepci urgentního příjmu jsme čekali dvě hodiny u televizní obrazovky s dokumentem o žralocích. Sledoval 100
Ukázka elektronické knihy