98
n o r a
r o b e r t s
•
s k l e n ě n ý
o s t r o v
„Psa bys měla zvládnout.“ „Ještě jsem nepotkala psa, kterého bych nezvládla. A zvládnu i Liama a obchod.“ Doyle zatočil na dlouhou štěrkovou cestu. Dům stál poměrně daleko od silnice a stodola ještě dál. Pes několikrát dunivě a varovně štěkl, ale Riley vystoupila a upřeně se na něj zadívala. Pes prkenně vykročil k ní. „Nech toho, chlapáku.“ „Kouše jenom trochu.“ Štíhlý muž, který vyšel ze stodoly, měl tvídovou čepici, zpod níž trčely ocelově šedé vlasy, neforemnou bundu a džíny. Zazubil se a se zjevným pobavením si opřel ruce o úzké boky. Riley mu oplatila úsměv a mávla na psa. „Tak si mě pojď očichat, kámo.“ Pes dvakrát pomalu máchl ocasem. Přistoupil k ní, očichal jí nohy i oranžové boty a potom jí olízl ruku. „Ale ale.“ Liam se k ní taky přiblížil. „To je novinka. Je sice pravda, že nekouše, pokud mu neřeknu, ale normálně se hned nekamarádí s cizinci.“ „Psi mě mají rádi.“ Riley se sklonila a několikrát psa pohladila. „Jak se jmenuje?“ „To je náš Rory. A kdopak je váš hlídací pes za dnešního pěkného odpoledne?“ „Tohle je Doyle, patří k mé skupině.“ Podala Liamovi ruku. „Rád vás poznávám, doktorko Riley Gwinová. Náš přítel Sean o vás tvrdí, že jste chytrá a bystrá, jak to jenom jde. I vás rád poznávám, Doyle…“ Významně se odmlčel a natáhl k němu ruku. „McCleary.“ „Tak McCleary? Moje matka si vzala nějakého Jamese McClearyho, ale zemřel jí v druhé světové. Matka ovdověla s dítětem v břiše – s mým bráchou Jimmym. O tři roky později si vzala mého tátu, ale jsme příbuzní i s McClearyovými. Máte tu nějaké příbuzné, Doyle McCleary?“ „Je to možné.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505998
99
n o r a
r o b e r t s
•
s k l e n ě n ý
o s t r o v
Namířil na něj dlouhý, kostnatý prst. „Ve vašem přízvuku slyším něco z Clare. A odkudpak pochází proslulá doktorka Gwinová?“ „Já jsem směsice, jako tady Rory, ale část předků mám v Galway a Kerry.“ „Takoví jsou podle mě nejchytřejší a nejpřizpůsobivější. Jak dlouho se plánujete zdržet v Irsku?“ Riley věděla, že na venkově je třeba napřed konverzovat, a tak si stoupla pohodlněji a nechala psa, aby se jí opřel o nohu. „Těžko říct, ale zatím si to tu užíváme. Bydlíme na pobřeží, u jednoho přítele. U Brana Killiana.“ Liam povytáhl obočí. „Vy jste Killianovi přátelé? Zajímavý mladík – prý je kouzelník. Koluje o něm spousta zvěstí.“ „To se mu určitě líbí.“ „Slyšel jsem, že si postavil pořádný barák, na pozemku, který kdysi dávno patřil McClearyovým. Jste snad příbuzný s nimi, Doyle?“ „Možná.“ „Doyle není tak posedlý odhalováním vlastních kořenů jako já,“ poznamenala Riley nenuceně. „Vy jste O’Dea, to je staré a význačné jméno. Příbuzní vašeho otce pravděpodobně žili v Clare, možná ve vesnicích, které nesou vaše jméno. Dysert O’Dea, Tully O’Dea. Stará verze toho jména zněla O’Deaghaidh a znamená hledač, což je patrně odkaz na světce z vašeho klanu. Při vzpourách v sedmnáctém století jste přišli o hodně pozemků.“ „Sean říkal, že jste sečtělá.“ V Liamových světle modrých očích svítilo pobavení. „Moje matka se za svobodna jmenovala Agnes Kennedyová.“ No dobře, zahraju si s vámi. „Kennedy je poangličtělá podoba jména Cinnéide nebo Cinneidigh. Cinn znamená hlava, eide se překládá jako ponurý nebo mající přilbu. Cinnéide se jmenoval i synovec velekrále Briana Bórumy. V Análech čtyř pánů z dvanáctého století se dochoval záznam o O’Cinnéidem, pánu Tipperary.“ Usmála se. „Máte význačné předky, Liame.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505998
100
n o r a
r o b e r t s
•
s k l e n ě n ý
o s t r o v
Zasmál se. „A vy zase působivou paměť, paní doktorko. Tak, předpokládám, že chcete uzavřít jistý obchod, zajdeme tedy do stodoly a podíváme se, co pro vás máme.“ Stodola voněla senem, jak se na stodolu sluší. Obsahovala zemědělské nářadí a vybavení, prastarý traktůrek a dvě kóje. Lednici, která byla poprvé zapojena do elektřiny někdy v padesátých letech dvacátého století a ve které, jak Riley odhadovala, měl Liam pivo a něco na zub. Vzadu vedla nakloněná betonová plošina k malému, úhledně uspořádanému arzenálu. Pušky, brokovnice, pistole ve dvou velkých trezorech na zbraně. Spousta munice vyskládané na kovových policích. Dlouhý ponk s nářadím pro výrobu brokovnicových nábojů. „Vyrábíte si vlastní?“ Liam se na Riley usmál. „Je to můj koníček. Vy se nicméně dneska zajímáte o tohle.“ Vytáhl z trezoru rugera a obrátil se k Doyleovi, ale Riley mu ho vzala z ruky. Zkontrolovala zásobník – byl prázdný – potěžkala ho a namířila na postranní stěnu. „Nic ve zlým,“ poznamenal Liam, „ale je to dost velká bouchačka na ženu vaší postavy.“ „Jeden opilec v mosambickém baru si taky myslel, že jsem moc malá na to, abych měla námitky, když položil svoje pracky tam, kam jsem nechtěla.“ Spustila pušku a podala ji Doyleovi. „Teď už on i jeho zlomená ruka vědí, že se spletli. Ukážete mi tu druhou?“ „Mosambik,“ řekl Liam, zamlaskal jazykem a podal jí druhou pušku. „Z tohohle typu jsem ještě nestřílela. Ráda bych ho vyzkoušela.“ „Byla byste hlupák, kdybyste nechtěla.“ Liam zvedl z police dva zásobníky. „Půjdeme dozadu, jestli vám to nevadí.“ Nabídl jim sluchátka. „Manželka něco peče v kuchyni. Jenom jí napíšu zprávu, aby věděla, na co se chystáme.“ Vyšli zadním východem ze stodoly. Před nimi se rozkládala pole s kamennými zídkami a na trávě se poklidně pásli dva koně.
Ukázka elektronické knihy