„Tohle je Barbara Righiová?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Mé pátrání začínalo dobře. „Přesně tak, ale jak to…“ „To je dlouhé vyprávění. Brzy na viděnou!“ Vyšla jsem na světlo a na chvíli jsem dostala strach, že jsem ji ztratila v radostném mumraji na trhu, ale pak jsem ji uviděla vyčnívat o pár metrů níž a přidala jsem do kroku. „Barbaro?“ zavolala jsem, když už jsem jí stála téměř za zády. Otočila se a výhružně se na mě podívala. Kolem očí měla temně fialové kruhy, jako by ji někdo zmlátil, ale nechtělo se mi věřit, že by podobný přírodní úkaz bylo snadné zbít. Za namodralým otokem se každopádně vyjímaly dvě velké oříškové oči zbarvené lehce dozelena, protkané mapou drobných sytě červených žilek. „Co kurva chceš?“ Ne že bych čekala červený koberec a poklonu, ale aspoň usmát se mohla. „Zdravím, jmenuju se Sara a… ráda bych si s vámi popovídala, jestli nespěcháte.“ „Popovídala? Co jsi zač, dej si odchod.“ I hlas měla hrubý, ale rozhodla jsem se, že se nenechám zastrašit. Abych pravdu řekla, cítila jsem, že mám před sebou křehkou bytost, a ten paradox mnou silně otřásl. Na tak protichůdný pocit jsem nebyla připravená, ale hrálo to v můj prospěch, protože jsem nasadila milejší tón než předtím, kdy jsem mohla znít moc inkvizitorsky, a dokonce se mi podařilo se usmát. „Můžu tě pozvat na něco k pití?“ Ukázala jsem na bar a instinktivně jsem přešla k tykání: bylo zbytečné chovat se k ní formálně. „Ne, ale můžeš mi za to popovídání dát dvacet eur.“ Její odpověď mě vyděsila. Té holce nemohlo být víc než dvacet, ale byla takový asociál, že si chtěla za konverzaci nechat platit. Napadlo mě, že má finanční problé-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505836
my, a vytáhla jsem peněženku. Bankovka zmizela v obrovské ruce. „Tak co chceš?“ „Byla jsi minulý pátek v nemocnici?“ „Je to možný. Proč?“ Nemohla jsem ignorovat fakt, že je mimořádně mohutná. Převyšovala mě o dobrých třicet centimetrů a byla tak silná, že by mě mohla bez námahy zvednout a mrštit se mnou o prodejní stánky. „Nebyla jsi náhodou na pokoji s blonďatou holčičkou jménem Rebecca?“ „Nějaká blonďatá holčička tam byla, ale nevím, jestli se jmenuje Rebecca.“ Šlehla po mně pohledem a já přesně nevím, co jsem v něm zachytila, ale vystrašilo mě to. Proč Emilia a její kolegové od policie tuhle holku ještě nevyslechli? Ona a Rebecca byly několik hodin samy ve velkém prázdném pokoji, měla spoustu času na to, aby si ji podmanila, popletla jí hlavu, domluvila si s ní na další den schůzku kdovíkde… „A povídaly jste si?“ „Vypadám jako někdo, kdo si povídá s malejma holkama? A o čem jako?“ „To ne, ale možná se tě Rebecca na něco zeptala, jen tak, aby se s tebou skamarádila.“ „Nepamatuju si, jestli na mě mluvila, spala jsem.“ „A propustili tě ještě ten den?“ „Ne. Pustili mě v pondělí po druhý hodině, ale co maj znamenat všechny tyhle otázky? Seš snad fízl?“ Barbara se znovu zamračila a možná kvůli nějakému nervovému reflexu si začala škrábat paže, nejdřív si je třela, pak už na kůži zanechávala rudé stopy. „Takhle si ty ruce rozedřeš do krve,“ řekla jsem ve snaze ji uklidnit, aby se cítila v pohodě; teď bylo víc než jasné, že látky, které užívala, jí narušily citlivost, už tak zkoušenou událostmi. Snažit se s ní klidně mluvit bylo nemožné. Ne-
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505836
reagovala, dál si rozdírala kůži a přitom na mě zírala, jako by mě ani neviděla. „Těm hajzlům došlo mlíko! Co mám dát tátovi?“ „Nejsem policistka, ale lékařka,“ vysvětlila jsem a opatrně jsem natáhla ruku, „a nerada bych, aby sis ublížila…“ „Nešahej na mě, fízle!“ Barbara uskočila vzad, najednou byla navzdory své velikosti ostražitá a mrštná. „Drž se ode mě dál, jdu za tátou.“ „Ještě okamžik, Barbaro, těch dvacet eur, co jsem ti dala, mi dávají právo na poslední otázku!“ „No tak dělej.“ „Viděla jsi v posledních dnech tu holčičku, co s tebou byla v nemocnici, někde tady v okolí?“ „Ne,“ odpověděla, zatímco se otáčela a dlouhými kroky odcházela pryč. „Jakou holčičku? Těm pitomcům došlo mlíko. Čau, ty krávo.“ Uvolnila jsem se, až když jsem ji viděla mizet na pěšině vedoucí nahoru do hor, ale to setkání mě hluboce poznamenalo. Zaprvé jsem pochopila, že to nebyla ona, kdo zmínil moje jméno nebo klevetil o Rebecce před místními ženami, zadruhé mě znepokojil její zdravotní stav. Proč se o ni nikdo nestará? Mezi stánky s ovocem a zeleninou, kde jsem nakoupila to, o co mě babička požádala, mě doprovázel pocit smutku a opuštěnosti. Najednou se mi barvy a vůně, které mě obklopovaly, ukázaly v pravém světle: jako krásná maska, která zakrývala i oči; takových lidí, plné náměstí, a Barbaru a její tajnou bolest přitom nikdo neviděl. Byla neviditelná. I ona svým způsobem zmizela.
100 Ukázka elektronické knihy