96
představit. Narodil se 22. 11. 1915 v Orenburgu15, byl členem SS (členské číslo 398271) a NSDAP (členské číslo 5690153). Základní a střední školu navštěvoval ve We sermünde-Lehe (Brémy). Těsně před svými dvacátými narozeninami (v říjnu 1935) narukoval do wehrmachtu a sloužil v něm až do roku 1937, kdy se stal aspirantem na přijetí do řad gestapa. Uspěl a jeho kariéra začala nabírat na obrátkách – zatímco v březnu 1938 nastoupil na pobočku v Brémách, už v září téhož roku působil v Berlíně. Za zásluhy byl v dubnu 1941 povýšen na SS-untersturmführera a dva měsíce nato vyslán do právě napadeného Sovětského svazu, kde se jeho jednotka spolupodílela na hromadném vraždění civilního obyvatelstva (byl přiřazen ke skupině D vedené Ottem Ohlendorfem, která působila na Kavkaze, Krymu a v Besarábii). V praxi si nepochybně vedl dobře, protože už na konci ledna 1942 byl povýšen na obersturmführera. Pak však nedostál požadovaným kritériím při studiu, které mu od roku 1940 bezplatně 15 Orenburg je město v nynějším Rusku, ležící na soutoku řek Ural a Or, nedaleko kazašské hranice. Magwitzova rodina tedy s vysokou pravděpodobností patřila k potomkům německých přistěhovalců, kteří tuto část Ruského impéria začali osídlovat na základě výzvy carevny Kateřiny II. Od samého počátku byli němečtí kolonisté vystaveni útokům; během občanské války v letech 1918–1919 byly usedlosti Němců drancovány, následovala všeobecná dávková povinnost, která mnohé osídlence přiměla k návratu do dávné vlasti. Dá se předpokládat, že mezi ně patřili i Magwitzovi, protože šestiletý Guido nastoupil na základní školu v roce 1921 už v Německu. Z dalších životopisných údajů Guida Magwitze se dá téměř s jistotou odvodit, že tato rodinná zkušenost se silně projevila na jeho pozdějších postojích a činech.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505800
97
poskytoval RSHA, a to znamenalo prudký obrat v jeho kariéře. V srpnu 1942 byl převelen do katovické pobočky gestapa a následně jmenován velitelem těšínské služebny. Magwitzovi tehdy bylo teprve dvacet šest let (do jeho sedmadvacátých narozenin zbývaly tři měsíce), ale díky nabytým zkušenostem ho nadřízení právem považovali za protřelého mazáka. Měl zkušenosti s působením v armádě, ovládal administrativní postupy i vyšetřovací metody gestapa a jako bývalý člen Einsatzkommanda velmi dobře věděl, jak se provádějí vyhlazovací akce. Všechny tyto letité zkušenosti ve svém těšínském působišti vrchovatě zúročil a některé ještě zdokonalil; vytvořil například systém tajných značek, kterými opatřoval předávací protokoly vězňů převážených do Osvětimi buď za účelem „ochranné vazby“, nebo před stanný soud. Těmito symboly sděloval osvětimským kolegům, jakým způsobem má být s tím či oním vězněm nakládáno. Nepostižitelné, ale velmi efektivní. Pracovníci těšínského gestapa si na šéfovu horlivost a perfekcionalismus zvykli; vždyť i díky tomu byla jejich služebna trvale hodnocena mezi nejlepšími. Měl jejich absolutní respekt; a stejně tak se těšil naprosté důvěře svého nadřízeného, šéfa katovické služebny gestapa obersturmbannführera Johannese Thümmlera (oba muže dozajista sblížila i společná zkušenost s působením v Einsatzkommandu, byť nesloužili ve stejném – Thümmler byl členem skupiny E, která působila v jihovýchodní Evropě).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505800
98
Vraťme se však k Magwitzovi. V případě Životic prokázal neobyčejnou horlivost a ráznost. Ihned po převzetí hlášení o přestřelce v Životicích sestavil zvláštní komando a osobně se ujal velení. Okamžitě vydal rozkaz k zahájení akce, která „krvavě pomstí naše kamarády“. Zavelel k bezodkladnému výjezdu na místo činu. Tam nařídil, aby byly neprodleně zahájeny výslechy všech svědků – pro urychlení nejen na četnické stanici v Bludovicích, ale také v budově bývalé české školy (která stála naproti hostinci zastřeleného Izydora). „Za jednoho mrtvého Němce zemře deset Poláků“, tradovalo se už od začátku války. Magwitz se rozhodl tuto kvótu msty ještě překonat.
Ukázka elektronické knihy