Drobný otisk zeleně v městské šedi Města v Japonsku občas působí trochu šedivě, nehostinně a až neodbytně účelně, protože se horečnatě zastavuje každý centimetr čtvereční. Zároveň se tu ale každý volný kus země, každá proluka, třeba o velikosti malého trojúhelníčku, zaplní zelení, osází květinami, a protože místa není nazbyt, stromy se zastřihují a „bonsajují“. Někde jsou ponechány přímo vprostřed chodníku a lidé se jim vyhýbají. U nás by kvůli dopravákům šel překážející strom ihned k zemi. Japonec ho tam samozřejmě nechá, žádná maminka si nestěžuje a nepíše nikam petice proti stromu, protože nemůže projet s kočárkem. Když se kolem neprotáhne, přejde na druhý chodník a je ráda, že tam ten strom je. Japonci mají velikou úctu ke každé živé věci. Je to vlastně i odraz
jejich radostného náboženství šintoismu, které vidí bohy všude, jak v objektech stvořených přírodou – v jednotlivých kamenech, ve stromech, vodopádech, skalách, tak v předmětech stvořených lidskou rukou. Třeba na nejrušnější ulici v centru Tokia kudy proudí tisíce lidí a cválají kolem vás auta, je na úrovni vozovky maličká zahrádka, která je sice proti okolnímu měřítku úplně bezvýznamná, směšná, titěrná, ale nikoho ani nenapadne, aby tam šlápl, nebo dokonce vjel, nebo tam snad něco vysypal. A už vůbec by tam nikdo neodhodil žvýkačku. Po kropenatosti bubble gums, jež je běžným fenoménem evropských měst, tady není ani stopa. Japonci se snaží žít ve vzácném a vyrovnaném akordu s přírodou.
/ 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505728
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505728
Šintó Nejrozšířenějším japonským náboženstvím je šintoismus. Šintó snad volně přeložit mohu jako „cestu duchů či bohů“. Představuje mnohatisíciletou autentickou japonskou spirituální tradici, která vychází z uctívání kami, animistického „božského pricipu“, který může sídlit například v lidech, zvířatech, pramenech, kamenech či stromech. Ty bývají v posvátném okrsku označeny gohei, bílými pruhy papíru. Do šintoistického vesmíru vstoupíme typickou červenou branou torii, která má sloužit především jako místo pro odpočinek ptáků – poslů bohů. Skládá se tradičně ze dvou sloupů a dvou příčných trámů. Pro svatyně bohyně rýže, hojnosti
a plodnosti Inari jsou typické řady bran, které jako výraz vděčnosti dostaly od lidí i firem. V pragmatickém Japonsku ať však nepřekvapí vás tu, že posvátné brány se dnes velmi často vyrábějí z plastu. Zastřešené svatyně zvané mija či džindža mají podobu běžných obydlí a bývá v nich uložen posvátný předmět považovaný za sídlo kami. Posvátné nesmí být pošpiněno nečistým – kegare, proto je třeba před vstupem do svatyně si rituálně omýt ruce v bazénku čózuja a vypláchnout ústa pomocí naběračky hišaku. Pak ve svatyni do dřevěné krabice saisen bako hodit drobné, dvakrát udeřit na gong, dvakrát se uklonit, dvakrát tlesknout a přednést božstvu svou prosbu – snad ne planou, opět se dvakrát uklonit a pak v tichu a úctě ustoupit stranou. Právě v šintoistické úctě k přírodě a respektu, jemuž se těší voda, stromy a kameny, musíme mimo jiné hledat skutečně duchovní kořeny japonské fascinace volnou přírodou i rafinovaně budovanými zahradami až po masové fenomény davového jarního sledování kvetoucích sakur či na podzim barvících se stromů. O tom, kdy a kde se to právě děje, přináší pravidelné aktuální zprávy internet, ale i seriózní tištené deníky a zájem Japonců „být u toho“ a třeba za žloutnoucími stromy cestovat i stovky kilometrů je tradičně extrémně veliký. I to vše je vysvětlitelné tímto: šintó!
/ 99 Ukázka elektronické knihy