1594–1632 G ustík K řivonoska Od počátku dvacátých let existovaly ve švédské armádě dva typy regimentů: provinciální (administrativní struktura v mírových časech) a bojový (taktická struktura, tvořená ve válečném období). Jakmile bojový regiment získal stabilní organizační strukturu, význam provinciálních regimentů se značně snížil. Bojovému regimentu přiděloval král jako odvodní obvod celou provincii (kraj, län). Podle zemského zřízení z roku 1634 bylo ustaveno 23 krajů, v jejichž čele stál krajský hejtman. Jednalo se o stabilní administrativní prvek (nahrazující starší lenní systém), který zase vytvářel základní jednotku ve švédské armádě. Gustav Adolf svou kavalerii reorganizoval a přezbrojil. V zájmu zvýšení rychlosti jízdy byla výstroj omezena pouze na přilbu a zádový a prsní pancíř a jezdci spoléhali především na své těžké kabátce ze surové losí kůže, zvané wams či kolet. Základní jednotkou švédského jezdectva byla kompanie – švadrona –, složená ze 125 koní a dalších doprovodných zvířat. V roce 1623 král přiznal jezdeckým jednotkám jejich vlastní odvodní obvody. Osm jižních švédských a finských provincií mělo postavit do boje po jedné velké kompanii kavalerie, složené ze tří švadron po 125 jezdcích. Až do konce livonské války zůstávala švadrona základní – administrativní i taktickou – jednotkou jezdectva. Za pruské války se měly švadrony dělit do čtyř až pěti kompanií. V roce 1628 se sloučily dvě švadrony jezdectva z Västgöta, čímž vznikl první švédský jízdní regiment pod velením plukovníka (överste) Erika Soopa. V roce 1630 byla již celá švédská jízda, s výjimkou finských oddílů, zorganizována do regimentů. U švédského jezdectva se ještě zastavme, protože musíme připomenout jednu zajímavost. I když Gustav Adolf velmi spoléhal na těžkou kavalerii, měl jako velkovévoda finský rovněž v oblibě tamní lehkou jízdu: tzv. hakapelity. Nebojácní a lehce vyzbrojení Finové na malých koních byli nebezpeční, pohybliví a nebrali
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505619
1594–1632 Války Lva severu
Regimentní a kožená děla různých typů.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505619
1594–1632 G ustík K řivonoska zajatce. Podobně – jako nepřátelští kozáci nebo Chorvati – vzbuzovali při různých výpadech značný strach. Nazýváni byli podle svého pokřiku Hakkaapääle! – Porubejte je! Také švédská artilerie měla své zvláštnosti. Od roku 1629 disponovala švédská armáda šesti kompaniemi dělostřelectva, jež byly poprvé ve vojenských dějinách Švédska sloučeny do jednoho regimentu artilerie. Vrchním velitelem tohoto útvaru se stal sedmadvacetiletý důstojník Lennart Torstensson, který záhy, za třicetileté války, proslul jako generál artilerie a vojevůdce. Samotný král byl velkým reorganizátorem dělostřelectva. Zajímal se o různé typy děl a experimentoval s nimi. Snažil se o snížení jejich hmotnosti a zvětšení jejich palebné síly. Jeho vojenské reformy začaly sjednocením kalibrů. V roce 1630 se už používaly jen tři typy děl: 24-, 12- a 3-liberní, v historii známá jako „kožená děla Gustava Adolfa“. Používala se pouze v letech 1627–1629 a později je nahradila dokonalejší zbraň. Jednalo se o tzv. regimentní děla – regi‑ mentsstyche – s celokovovou hlavní, ale stejnou hmotností jako děla kožená. Tato lehká mobilní děla tak mohla být tažena jen jedním koněm a k jejich přemisťování na bitevním poli zase postačili jako obsluha dva až tři kanonýři. Jejich dostřel byl asi 300 metrů a střílelo se z nich kartáči nebo granáty. Právě regimentní děla měla velký úspěch na německých bitevních polích a zasloužila se o revoluční úlohu dělostřelectva v tomto období. Švédům přinesla ohromnou palební převahu nad všemi protivníky a síla švédské kanonády vzrostla nevídaným způsobem.
Volání po vojenských uniformách I když je dnes uniforma jedním ze znaků vojenství, za třicetileté války v podstatě ještě neexistovala. Bylo běžnou praxí, že si vojáci opatřovali nový oděv sami. Odvedení a zverbovaní muži byli zpravidla oblečeni velmi uboze. Jednotky vypadaly nesourodě a otrhaně, a stávaly se tak
99 Ukázka elektronické knihy