98
ingrid newkirk & gene stone
v naději, že se budou moci spářit s jejich matkami. Z tohoto důvodu se učí medvědi bránit sebe sama ve velmi nízkém věku, a to právě prostřednictvím her. Výzkumníci z Aljašské univerzity zkoumali divoké medvědy hnědé na Alexandrových ostrovech u pobřeží jihovýchodní Aljašky (na ostrově Admiralty). Pozorovali deset jednotlivých matek, které porodily během deseti let čtyřiadvacet mláďat. Tato mláďata si obyčejně hrála společně, zápasila, proháněla se a hrála bojové hry. „Z naší studie vyplývá,“ píšou autoři, „že mladí medvědi, kteří si hráli více, měli větší šanci osamostatnit se a přežít. Naše data tak potvrzují, že hra je důležitým faktorem přežití.“53 Mladí medvědi si rádi hrají dlouho a tvrdě: při zápasech se svými sourozenci se stavějí na zadní nohy, a posilují tak svaly. I přes jejich ohromnou velikost a pověst agresorů je medvědí hra tichá a kousance jen jemné – jako by rozuměli tomu, že musejí spolupracovat, aby byli silní, protože jejich matka nebude vždy nablízku, aby je ochránila. Hrají si jak predátoři, tak i jejich kořist. I ta musí kvůli přežití skotačit, aby byla silnější a mrštnější. Jelenec běloocasý, běžný od Kanady po Peru, se musí vyhýbat i jiným hrozbám, než jsou lidští lovci a automobily. Snaží se jej ulovit vlci, pumy, aligátoři, jaguáři, rysové a rosomáci – jelenec tak žije v neustálém napětí. Naštěstí umí většině svých predátorů utéci: dokáže totiž vystřelit rychlostí 70 kilometrů v hodině a jeho jediný skok může měřit i 3 metry. Tyto dovednosti se naučil v mladém věku, když si kolouchové hráli pohromadě, aby si posílili svaly a vypilovali reflexy. Kolouchové se rádi prohánějí v kruzích kolem své matky, často skáčou a mění směr; někdy od matky couvají a potřásají hlavami dopředu a dozadu jako štěně dožadující se, aby se i matka zapojila do zábavy. Ta, pokud si je jistá, že nehrozí žádné nebezpečí, se k mláďatům ráda připojí a hraje s nimi na honěnou. Hra také pomáhá kolouchům vyvinout sociální dovednosti nutné pro interakci s ostatními jelenci, stejně jako falešný boj učí agresivní a submisivní gesta.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505548
Pozoruhodný život zvířat
99
Také o půlku světa dále se musejí další často pronásledovaná zvířata – gazely – učit dovednostem přežití ve velmi raném věku. Rod gazel patří do čeledi antilop, vyskytuje se obvykle v pouštích a na travnatých plochách Afriky, stejně jako v Indii a jihozápadní Asii. Všechny poddruhy gazel jsou charakteristické velmi rychlým během, přičemž některé dokážou uhánět rychlostí i 100 kilometrů v hodině. Jejich omračující rychlost je evolučně nezbytná – mezi jejich nepřátele se řadí lvi, gepardi, levharti, šakali, hyeny, a dokonce krokodýli. ( Jak dokládají pravěké jeskynní malby, lidé loví gazely odedávna, nicméně současní pytláci nahradili kopí džípy a výkonnými zbraněmi.) Ve studii z roku 2012 čínští vědci odhalili, jak pomáhá hra mladým gazelám džejran, vyskytujícím se na Středním východě, v Indii a Číně, posilovat svaly, aby unikli predátorům. Nepřekvapí, že nejběžnější formou hry je honění s krátkými, intenzivními výpady, zahrnující časté změny směru ve vysoké rychlosti, skákání, výskoky a vykopávání. Trénink těchto dovedností jim dává výhodu před gepardy, kteří se jim sice vyrovnají svou rychlostí, ale stále se opakující odskoky a otočky je rychle unaví. Zato gazely jsou v nich díky svým hrátkám mistry. Sociální hry Hry mohou sloužit i k jiným účelům než k posílení fyzických schopností potřebných k přežití. Při studiu primátů vědci zformulovali jinou teorii, která vysvětluje zvířecí hry: mohou podle nich sloužit ke stimulaci a posílení částí mozku spojených s učením a poznáváním, což jsou základní schopnosti vysoce společenských zvířat. Přestože se věří, že se primáti už rodí s kompletní sadou nervových buněk, neuronů, má se za to, že prostřednictvím her si zvířata posilují spojení v mozku, což jim pomůže adaptovat se a učit se novým dovednostem. Druhy, které si užívají hraní, tak mají evoluční výhodu. Vědci předpokládají, že určité hry jsou spojeny se specifickými dovednostmi. Například takzvané samotářské hry, kdy si primáti hrají sami s předměty, jako
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505548
100
ingrid newkirk & gene stone
je míč, rozvíjejí oblasti mozku vedoucí k použití nástrojů a kreativitě v dospělosti. Hra s jinými primáty přispívá k jednoduššímu zařazení se do sociální hierarchie. Čím více primátů si hraje dohromady, tím rozvinutější mají oblast mozku, která využívá smyslové senzory k rozvoji svalové paměti. Zábava nás dělá chytřejšími. V jednom znepokojivém experimetu na lékařská fakultě Yale drželi vědci makaky rhesus – opice, které najdete v jižní, střední a jihovýchodní Asii – za stresujících podmínek v laboratorních klecích a učili je modifikovanou verzi hry „kámen, nůžky, papír“. Každý člověk, který kdy tuto hru hrál, rozumí onomu okamžitému jemnému píchnutí lítosti – Proč jen jsem nedal kámen? – a stejně tak i opice projevovaly soutěživou lítost. Když opice vyhrála kolo proti vědci, odměnil ji sklenicí džusu. Když skončila hra nerozhodně, dostala méně džusu. Když prohrála, nedostala vůbec žádný. Vědci zjistili, že když opice prohrály, čím dál častěji volily v dalším kole gesto, které by v tom předchozím znamenalo výhru – nejenže tak projevovaly vysoce inteligentní schopnost plánovat a řešit problémy, ale také lítost ze špatného rozhodnutí. Když vědci použili zobrazovací zařízení a implantovali elektrody do mozků opic, zjistili, že pokud opice nevyhraje, její mozek se rozzáří ve dvou oblastech spojených s lítostí: v dorsolaterálním prefrontálním kortexu, který je zodpovědný za plánování, paměť a abstraktní myšlení, a v orbitofrontálním kortexu, který je zodpovědný za rozhodování a emoční aspekt lítosti. Vidět je to i za jiných okolností: malá hádka mezi primáty (včetně člověka) může rychle přerůst v plnohodnotnou rvačku. Pokud se rozpoutá boj, moudří jedinci dokážou situaci rychle zmírnit a usmířit se. Tato taktika byla poprvé pozorována nizozemským primatologem Fransem de Waalem v polovině sedmdesátých let minulého století. Jeho zpráva publikovaná v časopise Behavioral Ecology and Sociobiology vysvětluje: „Po vzrušených interakcích mezi šimpanzi často někdejší soupeři přejdou k nenásilnému tělesnému kontaktu… Inklinují k tomu, dotýkat se vzájemně krátce po konfliktu a během těchto
Ukázka elektronické knihy