Walesu než celoročně slunečné Algarve, které popisovaly cestovní kanceláře. V den, kdy jsme přiletěli, lilo jako z konve a ty jsi šílela z toho, že Ellie nebude mít co na sebe. Jako sedmiletá byla moc malá na to, aby si mohla půjčit něco od tebe. Kde můžeme koupit punčocháče? A pořádnou pláštěnku, ne to, co připomíná igelitovou tašku? Mě výlety až tak nezajímaly; já chtěl jen být s vámi dvěma, do zblbnutí sledovat kreslené pohádky, hrát karty, o kterých se mi pak i zdálo. Po troše přesvědčování z mé strany jsme přesně toto dělali. S vámi dvěma přitulenými ke mně z každé strany na sedačce jsem nemohl být šťastnější, Mags. Upřímně nemohl. Poslední večer jsme šli na večeři do restaurace, kde Eleanor všechny okouzlila. To bylo štěstí, protože jsme dostali ten nejlepší stůl – přímo u dveří, odkud byl vidět západ slunce nad oceánem, ale stál v závětří a nebyla tam zima. Na konci večeře jsi byla rozesmátá, vypili jsme skoro celou láhev vína a poklepávala jsi nohama o dlaždice v rytmu hudby, která se k nám linula z pláže pod námi. Chytla jsi mě za ruku. ,Pojď, Franku… zatančíme si!‘ Eleanor byla natolik ponořená do své knihy, že ani nevzhlédla. ,Prosím…‘ ,Dobře, tak jeden tanec,‘ odpověděl jsem. ,Eleanor?‘ Vzhlédla a prstík přidržovala na rozečteném řádku. ,My si jdeme zatančit – chceš jít s námi?‘ Zavrtěla hlavou. ,Budeme jen támhle dole, broučku.‘ Ukážeš prstem, ale ona už se zase soustředí na svou knihu. Provizorní taneční parket není daleko, ale je tam mnohem víc lidí, než jak to z restaurace vypadalo. Přesto s rytmem, pískem a vínem, se ponořím do hudby, pažemi tě objímám kolem pasu. Po třech písničkách skončíme; je pozdě a odlétáme brzy ráno. Posledních pár metrů z pláže tě nesu na zádech. Oba se smějeme a já •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505478
se snažím nevypíchnout si oko o podpatek tvých zutých bot, kterými mi máváš před obličejem. Přijdeme zpátky ke stolu a ty se s žuchnutím posadíš. Leží tam Eleonořina kniha. Ale naše dcera tam není. ,Kde je?‘ zeptáš se a zahodíš boty. ,Nevím. Možná na záchodě?‘ Ostatní hosté kolem nás začali vzhlížet od svých talířů. ,Běž se podívat na záchod a zeptej se číšníků. Já zůstanu tady a poptám se, jestli někdo neviděl, kam šla.‘ Zkusím to nejdříve u vedlejšího stolu přímo za námi. Jsou to Němci a se svými nulovými znalostmi němčiny se nikam nedostanu. Strach je však skvělý způsob, jak překonat jazykovou bariéru, a buď tím, nebo mým zoufalstvím se mě snaží trochu uklidnit, než se vrátíš ze záchodu. ,Není tam. Prý si mysleli, že šla s námi.‘ V puse mám sucho a je to pocit, jako by se mi jazyk, tlustá dřevěná deska, přilepil na patro. ,Do prdele. Do prdele! Franku, co budeme do prdele dělat?‘ Nikdy jsem tě neviděl takhle vyděšenou. Chci tě sevřít v náručí, houpat tě a říct ti, že všechno bude v pořádku. Ale to ani jeden z nás nevěděl, že? ,Nemohla se dostat daleko. Zachovejme klid. Rozdělíme se a budeme hledat. Ty běž k obchodům a ptej se. Já si vezmu pláž.‘ V tu chvíli mě to zasáhlo. Voda. Ellie může být někde ve vodě. Pod vodou. ,Máš hodinky, že ano?‘ Přikývneš. ,Dobře – takže patnáct minut budeme hledat a všech se ptát. Pak se v devět sejdeme tady. Pokud ji do té doby nenajdeme, tak… tak… zavoláme policii.‘ Vážnost toho, co jsem právě řekl, mi sevře žaludek. Nikdy v životě jsem policii nevolal. Téměř pět desetiletí jsem byl občan dodržující zákony a teď tohle. Předsta•
99
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505478
vím si Eleanořinu fotografii v jednom z těch nočních kriminálních a pátracích pořadů a zalije mě pot. Procházím pláž tak, jak to člověk vídá v televizi, když se ztratí dítě – neustále v pohybu, po zemi hledám stopy. Jenže v televizi bývá vždy dlouhá řada dobrovolníků, ne osamělý otec pobíhající křížem krážem po pláži a skupina zmatených zákazníků z restaurace, kteří se snaží držet krok. Pokaždé si myslím, že vidím rezavé kudrnaté vlasy. Ale nakonec je to vždy jen má představivost, hrající starý trik, když chce něco tolik, až má halucinace. Konec pláže je lemován shlukem skal a obrovských kamenů, většina z nich je větší než já. V žádném případě Eleanor nemůže být dál než tam. Ne, jestliže byla sama. Na jinou možnost nezvládnu ani pomyslet. Nalevo ode mě se rozbije obrovská vlna tak hlasitě, že na jeden požehnaný okamžik neslyším ani své vlastní panické výkřiky. ,Franku! Franku!‘ Otočím se a jste tam. ,Tati!‘ Eleanor pustí tvoji ruku a běží ke mně. V životě jsem necítil takovou úlevu, smyčka kolem mého krku povolila, ihned jak jsem vás zahlédl. Dokonce i potmě jsem viděl, že plakala. Když jsem si kleknul na kolena a objali jsme se, celé její tělíčko se ke mně přitisklo, a když jsem ji políbil na tváře a na čelo, cítil jsem sůl jejích slz. Za chvíli se Eleanor roztřásla. Byla zima a stáli jsme tak blízko moře, že na nás dopadaly kapičky vody. Já ji ale nemůžu pustit, ne po tom, co jsem se ponořil do hlubin toho, co jsme mohli ztratit. Nad našimi hlavami říkáš něco o tom, že se k nám Eleanor chtěla přidat a ztratila se. Jak jsi ji našla za stanem s hudbou, kde ji někdo hlídal… ,Už je to v pořádku. Všechno už je v pořádku,‘ šeptám. Nejsem si jistý, kterého z nás to mělo uklidnit.“ •
100
•
Ukázka elektronické knihy