Lisa Reganová
které procházely Gretcheninými průsvitnými závěsy, se líně vznášely částečky prachu. Jediná věc, která se tentokrát lišila, byly stopy jemného tmavého prášku na místech, které její důkazní tým poprášil ve snaze najít nějaké otisky. V obývacím pokoji znovu pečlivě zkoumala kruhový otisk bez prachu na odkládacím stolku. Věděla, že Noahovi připadal významný, ale sama si nebyla jistá, jestli něco znamená. To byl problém s místy činu. Protože je těžké zjistit, co je důležité, musíte ke všem stopám přistupovat jako k podstatným. Aspoň na první pohled. Znovu pomalu procházela domem a očima pátrala po něčem, co jí napoprvé uniklo. Ale jediné, čeho si tentokrát všimla a při první obhlídce ne, byla skutečnost, že Gretchen měla všechno své nádobí z plastu. Josie stála před otevřenými kuchyňskými skříňkami a prohlížela si každou položku. Čtyři misky, čtyři talíře, čtyři velké hrnky – vše plastové. Hrnky na kávu byly cestovní plastové. Výstřední, to jistě, ale skutečně to něco znamená? Josie v hlavě prakticky slyšela Noahův hlas: „Třeba je nešikovná.“ Ale v práci jí věci z rukou nepadaly a na stanici neměla problém používat porcelánové hrnky. V kapse bundy jí zapípal telefon, což ji vylekalo. Vylovila mobil a podívala se na displej. Doktor Larson jí obratem poslal jméno Douga Robinsona s jeho telefonním číslem na mobil. Ve zprávě mu poděkovala, zhasla všechna světla v Gretchenině domě a vrátila se k autu. Nenastartovala hned, ale vytočila číslo Douga Robinsona. Telefon čtyřikrát zazvonil, než ho zvedl nějaký muž. „Pan Robinson?“ ujistila se Josie. „Doug Robinson? Tady detektiv Josie Quinnová z dentonského policejního oddělení. V Pensylvánii...“ – 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505424
NEČEKANÉ PŘIZNÁNÍ
„Zdravím,“ přerušil ji muž. „Ano, ehm, volal mi profesor Larson. Víte, to s Jamesem mě fakt mrzí. Je to šok. Je to... je to příšerné.“ Josie byla ráda, že ji doktor Larson ušetřil nepříjemné povinnosti sdělit tu zprávu panu Robinsonovi. „Znal jste Jamese?“ „Jo, párkrát jsem ho potkal. Ethan ho pozval minulý rok o jarních prázdninách, vzal ho na prohlídku Portlandu. Hodný kluk. Opravdu slušný.“ „Pane Robinsone, kdy se vám naposledy ozval váš syn?“ Ozvalo se mumlání, jako by počítal. Pak řekl: „Budou to asi tři týdny?“ „Nezavolal? Neposlal zprávu? Je to neobvyklé?“ Robinson se zasmál. „Pro Ethana? Ne, vůbec ne. V tomhle ohledu je trochu divný. Není moc společenský. Nikdy nebyl. Ve škole neměl hromadu přátel. Vždycky měl hlavu v knížce nebo byl přilepený k počítači. Učil se výborně, ale nepouštěl si ostatní k tělu. Moje žena, jeho máma, ho z té jeho ulity dokázala dostat, jenže umřela, když ještě chodil na střední.“ „To je mi moc líto.“ „Díky. Jo, Ethan to nesl těžce. Od té doby, co je na vysoké, si vede dobře.“ „Pochopila jsem, že studuje magisterský stupeň. Kde získal bakaláře?“ zeptala se Josie. „Na Pensylvánské univerzitě.“ Zasmál se. „Hned vedle Drexelovy, a stejně tak drahé. Ale já si nestěžuju. Bude mít dobrý rozjezd.“ Josie se vrátila k jeho kontaktu s Ethanem. „Takže váš syn často delší dobu nevolá ani nepíše? Jak nejdéle?“ – 101 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505424
Lisa Reganová
„Asi šest týdnů? Podívejte, detektive, Ethan je velký kluk. Má svůj vlastní život. Jsem tady pro něj a on to ví, ale neotravuju ho. S výjimkou toho, když se opozdí s placením nájmu a Larson tlačí na mě.“ Josie nevěděla, co si má o tom, jak bezstarostně muž působí, myslet. Nedělá si o svého syna starosti? Nebo je Ethan tak nepředvídatelný a běžně mizí z dosahu? Přemýšlela, jestli jí něco nezamlčel, jestli mezi Ethanem a jeho otcem nedošlo k nějakému sporu. Věděla, že ne každá rodina udržuje těsné vztahy, ale ležérní přístup Douga Robinsona k synovi jí připadal zvláštní. Především s ohledem na skutečnost, že jeho spolubydlícího právě někdo zavraždil. „Mohla bych na vás mít prosbu? Mohl byste se s Ethanem pokusit spojit? S ohledem na Jamesovu smrt bych opravdu ráda věděla, jestli je v bezpečí a v pořádku. Můžete mi potvrdit, že mám na něj správné číslo? I když, jestli je tak uzavřený, jak říkáte, pravděpodobně telefon nezvedne, když mu bude volat někdo neznámý.“ „Jasně,“ slíbil Doug. „Taky jsem neviděla jeho jméno na Jamesově seznamu přátel na Facebooku. Má nějaké účty na sociálních sítích?“ „Ne,“ odpověděl Doug, „o ničem takovém nevím. Myslí si, že se tak chová jako rebel.“ „Ještě jedna věc.“ Josie mu řekla, že na místě činu našli fotografii nějakého chlapce a že si nejsou jistí, jestli je důležitá, nebo ne, ale snaží se ho identifikovat. Robinson ochotně souhlasil, že se na ni podívá, ale jen několik vteřin poté, co mu ji poslala, odpověděl, že toho chlapce nikdy předtím neviděl. Slepých uliček a pohřešovaných osob teď měla tolik, že ani nevěděla, co si s nimi počít.
Ukázka elektronické knihy