Jan Tesař: Mnichovský komplex
jsou zachovány, nehledě ovšem na osobní pád, který pravděpodobně považoval za definitivní. A zde je východisko a státní (či národní) raisona mnichovského mýtu ve chvíli jeho vzniku: především tu byl s velikou elegancí rozřešen problém vnitřní: nekonal se debakl, nenastaly jeho důsledky, to znamená především mravní, nerozdělil se národ, nevzniklo mravní trauma ze snadného zhroucení, které by muselo být těžké a dlouhodobé. Chtěli jsme prostě bojovat a nemůžeme za to, atd. Nepřehlédněme, že toto „chtěli jsme, ale nebylo nám to umožněno“ je otevřené všem: dává satisfakci těm, kdo opravdu chtěli, a zejména alibi pro většinu těch, kteří si oddechli – takže vlastně národ skvěle sjednocuje, bez nějakých traumat a na zásadě, kterou musí zastávat každý stát. (Nebylo každému národu dopřáno takových bezbolestných řešení!) Mýtus zajišťuje národ vnitřně proti nebezpečí vestfálského míru. Ale současně je skvělou zbraní Československa v psychologické válce v celém světě! Mnichov radikálně změnil pozici Československa ve světovém veřejném mínění, které bylo pod vlivem dvaceti let pacifismu a politiky appeasementství. Československo nedokázalo včas a účinně čelit Hitlerově psychologické válce. Ale vzápětí po nacistickém úspěchu v prvním kole si získalo ohromnou autoritu v demokratickém světě. Bylo to v první řadě díky prozíravosti Benešova plánu, vývoj mu dal brzy za pravdu. A v té perspektivě se zhodnotilo, že ČSR přijala mnichovský diktát. Získali jsme si totiž pozici těch, kdo byli Hitlerovi (jakoby) prvním nepřítelem, celému světu bylo náležitě dramaticky předvedeno, jak jsme sice úžasně „chtěli bojovat“, ale jak jsme se toho vzdali (údajně) s ohledem na druhé – a to bylo ovšem právě to, co na tehdejší veřejné mínění nejvíce působilo. Náležitě bylo zdůrazňováno, že takový (údajný) ohled na mezinárodní společenství snad vůbec nemá ve světě obdoby (podobně jako je jedinečná naše záliba 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505267
Mnichovský komplex čili Příspěvek k etologii Čechů
v míru, demokracii a humanismu…). Vzdali jsme se samozřejmě jen po úporném rozhodování a s úžasným slzením. Toto jsou tedy původní okolnosti, tvůrce a raisona našeho mýtu. Státní raisona, nikoliv prezidentská! V této podobě byl mýtus již v době druhé světové války, ba dokonce již před ní (Benešovy přednášky v USA) význačným nástrojem československé psychologické války proti Německu. Je to neodbytné zdůrazňování mravního nároku ČSR, které bylo velmi působivé již před 15. březnem 1939 a poté ještě daleko více. Vedle československých vojenských jednotek, atentátu na Heydricha a Lidic byl mnichovský mýtus v této podobě neodbytného mravního nároku nejdůležitější zbraní z arzenálu československé psychologické války. Těmito prostředky dosáhla ČSR svých základních válečných cílů, mezi nimi obnovení (západních) předmnichovských hranic, a také definitivní rozhodnutí ve staletém vnitřním zápase o české země – vystěhování Sudetoněmců. Abychom pochopili ve všech souvislostech vnitronárodní funkci mýtu, musíme si být vědomi dvou typických rysů Benešových, jak vyznačují jeho osobnost od počátku. Za prvé, nikdy nebyl kritikem české společnosti ani v tom dosti oportunistickém a polovičatém smyslu Masarykově. (Případně se na příběhu Masarykově naučil, že kritik je z národa vylučován, avšak jakmile se naučí vyprávět pohádky dle současného vkusu, stává se uznávaným Prorokem.) Beneš považuje vždy za potřebné připomenout mnohé, co se mu jeví hezké české, aby se pak zaobaleně a „optimisticky“ zmínil o něčem dalším, o čem sám ví, že je to skutečnost katastrofální. Za druhé, Beneš se za Velké války naučil metodě, které já říkám „suponování“ a kterou by bylo možno formulovat např. takto: „Jednání sugerující existenci žádoucích, avšak neexistujících skutečností za některých okolností vede k tomu, že žádoucí skutečnosti budou předpokládány i jinými a nakonec opravdu vzniknou.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505267
Jan Tesař: Mnichovský komplex
Dr. Beneš byl prostě ve své civilní, ale zřetelné lásce k českému národu upřímně přesvědčen (v duchu tradice českého obrození, duchu Balbínově, Jungmannově a Riegrově), že o mravních slabostech národa se prostě nemluví, protože tím by byly prohlubovány. Nemilosrdnou společenskou kritiku považoval přinejmenším za znak „nevyrovnanosti“, nezralosti jejího autora, jestli ne rovnou za činnost rozkladnou. Svou metodu suponování chtěl aplikovat i na formování žádoucí mravní tváře svého národa. Toto je vnitřní motivace mýtu o národu, který úžasně chtěl bojovat. Místo všech komentářů raději věcně připomenu, že prezident považoval mýtus vytvořený za své asistence a ze svého podnětu za velmi potřebný i po válce, a to i tenkrát, když by pravda byla stavěla jeho samého do příznivějšího světla. Dával skutečně přednost zájmům státu, jak on je viděl, před svým zájmem osobním, to jest i před zájmem své plné satisfakce. V projevu při zahájení Prozatímního národního shromáždění 28. října 1945 rovnou řekl, že státní zájem vyžaduje, aby nebylo prozatím veřejnosti předloženo vše, především z důvodů mezinárodních. Tu měl nepochybně na mysli očekávaná jednání o mírových smlouvách s Německem a jeho satelity: nemínil samozřejmě zeslabovat skvělou pozici, kterou si ČSR vydobyla obratně vedenou psychologickou válkou. Nicméně pamatujme, že v té době už pravá opozice („prchalovci“) a na druhé straně i někteří komunisté jakoby na vlastní pěst na prezidenta útočili, opírajíce se přitom právě o jím stvořený mýtus (začal dostávat podobu „všechen lid chtěl bojovat – kromě Beneše“). Prezident se nedal svést, nebránil se: domníval se, ve stylu svého jednání, že národu je i z vnitřních důvodů třeba sjednocujícího mýtu. A v tom, co v té době připravil k pozdější publikaci, řekl pravdu o skutečné psychologické a mravní připravenosti ČSR k válce v roce 1938 jen nanejvýš opatrně, tak, aby nepoškodila mýtus.
100
Ukázka elektronické knihy