další, a večer se bude dívat na své detektivní seriály. Má znovu pokoj, protože v domě už nepřebývá žádný vetřelec. Jako za časů, kdy byla mladá a krásná a čekala, až se vrátí z univerzity, oslava… ten její nápad s oslavou. A čas od času na ni bude ve schránce čekat pohled ze země, o které jaktěživa neslyšela, a postaví si ho na komodu, aby na něj večer viděla. Její ložnice byla vždycky zamčená, všimla jsem si toho. Celistvá… tak jako já nikdy nebudu, tady ani v Londýně. Karen na to přišla, měla víc času než já, právě tohle ona věděla a já ne, totiž že v tom domě bude vždycky jako vetřelec a že se jí chystají zbavit, jakmile tam její přítomnost nebude nutná. Když kolem mě procházeli, ve svitu lampy jsem si uvědomila, že on vypadá starší a ona mnohem mladší, oba byli vysocí a hubení a chlad jim nevadil, zatímco já si pažemi objímala tělo, jako kdybych se chtěla chránit. On téměř okamžitě usnul, ale já jsem spát nemohla. Opláchla jsem si zprudka obličej a prsty si prohrábla vlasy, abych je úplně rozčesala. Měla jsem chuť ty rudé šaty zmačkat, ale nakonec jsem je téměř s úctou uložila do krabice. Škvírami ve dveřích sem z přízemí pronikala vůně květin a mně se z ní dělalo mírně nevolno. Konečně jsem usnula. Probudila jsem se pozdě, na snídani mě nikdo nevolal. Dala jsem si sprchu a oblékla si džíny a bílý svetr. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Vyklonila jsem se na schodišti a uslyšela Emily s Carol v tanečním sále, zřejmě uklízely zbytky po předešlé noci. Sama sebe jsem se
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505211
ptala, jestli má Emily zas na sobě převlek hospodyně ve středních letech. Alana ani Sama jsem neslyšela, zřejmě si vyšli na procházku. Zamířila jsem k němu do pracovny. Byla trochu zaprášená, trochu v nepořádku. Posadila jsem se ke stolu a pokusila se znovu otevřít zásuvku. Nebyla zamčená. Pár bloků, pár volně ložených stránek. Vytáhla jsem dva listy, které vypadaly, jako by je někdo vytrhl z bloku, vyplňoval je jeho nepravidelný rukopis, ještě nepravidelnější než obvykle, jako by je psal při svitu svíčky. Stýská se mi po cestách hlubokou švédskou nocí, když utrmácené tělo kolébá houpání posledního autobusu, je prázdný, cestujeme jen já a řidič, po pohledu z okna, když se svit měsíce v úplňku zračí v šedi moře – a jak je mi líto těch, kteří nikdy neviděli, jak na skaliska ve švédských vodách sklenutá mosty dopadá měsíční svit; stýská se mi po tom, jak se v autobusu snažím udržet vzhůru, je ještě ráno, ale v posteli jsem naspal pouho pouhých šest hodin, po třinácti hodinách práce a čty řech na cestě, a jak se dívám na pár labutí, který s dvě ma mláďaty mezi sebou pomalu pluje na vodě poblíž ostrova; stýská se mi po řasách zachycených na ocelo vých lanech trajektu, který mě odváží na ostrov boha tých, a po pleskání vody narážející do bílých jachet a po neustávajícím silném větru, v němž se třepotají vlajky na stožárech; stýská se mi po práci o víkendech a o prázdninách a po tom, jak se ostatní procházejí na slunci za oknem, a jak vždycky, když mám volno, prší, stýská se mi po tom, jak ještě za svítání přijíždím na hlavní nádraží a z vlaku vystupuji sám s průvodčí, a po
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505211
tom, jak jdu ulicemi, kde už jen zvrací opilci, a jak mě vítr v zádech postrkuje – a jak je mi líto těch, kteří nikdy neviděli noční Göteborg, kdy už jsou v ulicích jen opil ci; stýská se mi po tom, jak celý ospalý jedu modrou tramvají a červeným perem opravuji překlad, který musím odevzdat v době, kdy si na ostrově ničím tělo v dusné kuchyni; stýská se mi po tom, jak jsem po zaví rací době u stolu jediný cizinec a jak se všichni sejdou a ptají se mě, proč že to do jídla dávám česnek; stýská se mi po psu, který za sebou na vodítku táhne pustým ranním Göteborgem svého pána, a po tom, jak mi ten pán děkuje, když podrbu psa za ušima; stýská se mi po tom, jak jdu na nákup přes norské fjordy osmnáct kilo metrů daleko a cestou nepotkám ani živáčka, a jako první nakonec spatřím stádo ovcí – a jak je mi líto těch, kteří nikdy nechodili po fjordech s nákupem na zádech; stýská se mi po tom, jak se mi nohy boří do bláta a po tom, jak cítím pod botami křupot sněhu; stýská se mi po tom, jak nemohu zastavit, abych ve větru neprochladl, a jak stoupám pět set metrů téměř bez oddechu; stýská se mi po cestách přes obrovitá skaliska a po pohledu na zasněžené vrcholky hor a vodu kaskádovitě stékající za zelenou stěnou, jež mě dělí od skomírajícího slunce; stýská se mi po modře zářící obloze a po tom, jak se v lese skláním hned vedle liščího trusu, abych se napil vody, která se nepřetržitě řine z kopců Blok i volné stránky jsem nechala ležet na stole, zásuvku jsem nezavřela. Bylo mi pětadvacet let a stala jsem se dědičkou. Neměla jsem nejmenší tušení, kolik toho zdědím, ale mu-
100 Ukázka elektronické knihy