„Koláčky.“ Beruška zamířila do peklíčka a Josef se za ní díval: „Jaký koláčky?“ Luisa pochopila, že tráva byla moc silná. „Je to dunivý, co? Moc CBD.“ „No… ale i smací, jen už to je pryč.“ Mezitím došli ke konzumu. Josef se rozhlédl, aby mohli přejít ulici, a na druhé straně spatřil postavu v kabátu, zarostlého chlapa s dlouhým vousem a se zmijovkou na hlavě. Chlap se na něj díval a Josef měl pocit, že ho odněkud zná. V hlavě mu jel program jako policejní identikit, který vyměňoval vlasy, vousy, čepice, brýle, a pak to secvaklo a jemu to došlo. Ten chlap vypadal jako Pavel. „Pájo…?“ Po ulici projel náklaďák s uhlím, a když se znovu odkryl výhled, chlap už tam nebyl. „Co je, tati? Už jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě dcera. „Nic,“ řekl spíš pro sebe, ale obrazu Pavla zde v městečku se nemohl zbavit. Hodně dunivý, pomyslel si a vstoupili do obchodu. Vevnitř to vypadalo jako v ekologickém krámku někde na Letné. Mouka, luštěniny, cukr — to vše čekalo v nádobách na zvážení, máslo se lesklo pod poklopem v nepravidelných hroudách, bezejmenné červené a oranžové limonády v neoznačených lahvích, lahvové pivo jen s korunkami označenými osmičkou, desítkou nebo dvanáctkou. Jen občas se vyskytl i výrobek se značkou a etiketou, jako třeba Odol, Thymolin nebo nějaká minerálka. Luisa se tu cítila jako doma. „Tady je to jako v Bezobalu, supr!“ „Kde?“ „Tam ti taky dávaj do nádob, je to šetrný k planetě. Co je tohle?“ ukázala na výrobek Severočeských tukových závodů Ústí nad Labem. „To je mejdlo s jelenem, to se furt vyrábí. Tos nikdy neslyšela?“ „Proč je tak velký?“ „To je na praní, víš? Úplně nejlepší věc, pořád vypere nejlíp. Kam se hrabe ariel.“ Zhulenecké rozšířené vědomí mu poslalo do mozku další
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505031
sladkokyselou vzpomínku: „Ježišmarja, já bych si dal vitacit! Ale ten se asi ještě nevyrábí,“ dodal smutně. „Vita — co?“ „Jsme lízali vitacit, takovej prášek jahodovej.“ Prodavač je už dlouho vytřeštěně sledoval a zjevně nechápal, co se děje. Odkašlal si, aby na sebe upozornil: „Tak si panstvo už vybralo?“ Josef se zase vrátil ze vzpomínek zpátky. „Jo, minerálku a…“ čenichal u pultu, „salám nějakej nemáte?“ Prodavač pokrčil rameny: „Možná ve čtvrtek přijede zboží.“ „No jo, škoda. Takže jé, kofila! Chceš taky?“ obrátil se na dceru. „Jo.“ „Tak dvě. A pro co jsme vlastně šli?“ Josef se zasměje výpadku paměti. Vytáhl peněženku s bankovkami a lístky na tabák a vzpomněl si: „Jo a cigaretový papírky!“ „Ty už máme, tati.“ „No jo vlastně. A ještě brambůrky nebo něco slanýho, tyčinky nějaký. Netvařte se tak kysele, okurky nechceme.“ „Tati, pojď už.“ Dcera tahala otce ven, ale on se nedal. „Počkej venku.“ Poslušně odešla a Josef se napil minerálky. Byla to vincentka a chutnala slanokysele, úplně cítil, jak mu rozpuštěné minerály křísají o zuby. Po chvíli, kdy se rozmýšlel, jak prodavače osloví, se rozhodl pro roli insidera. Důvěrně se naklonil a šibalsky mrkl. „Z Prahy?“ Prodavač rozpačitě přešlápl na místě: „Nerozumím.“ „Z nějakýho malýho divadla?“ „Pane, nechte ty provokace,“ ustrašeně se rozhlédl prodavač. Josef uznale pokýval hlavou: „Uznávám, máte to fakt vymakaný, ale nemusíte pořád hrát, ne?“ Prodavač neodpověděl a raději se odebral vyrovnávat zboží do regálu.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505031
„Slyšíte? To měla být pochvala! Tak kde hrajete normálně? Nějaký volňásky na Hamleta nemáte?“ provokoval dál Josef. Prodavač se prudce otočil. „Nechcete, abych zavolal esenbé, že ne?“ Když se vrátila manželka, ležel Josef v posteli a mlsal kofilu. Měla hezký nový účes, pročištěnou pleť a sršela z ní dobrá nálada. Hodila na zem tašku s nějakými úlovky dle pravidla, že ženy nikdy nechodí po městě, aniž by si něco nekoupily. „Koupili jste si něco?“ zajímalo ji. „Něco málo jo, ale maj celkem hovno,“ huhlal Josef s plnou pusou čokolády. „Kde je?“ „Šla si lehnout, byla unavená. Zdržela ses nějak dlouho!“ Nebyla v tom výčitka, žárlivost, jen zvědavost. Otočila se na něj a zapózovala: „Ty sis ničeho nevšim?“ Prohlížel si ji a dělal, že přemýšlí. „Počkej, počkej, že ty sis nechala vytrhat obočí?“ „Ty seš blbej,“ řekla, ale oba se začali smát nějakému starému vtipu. Vstal, políbil ji a přisvědčil: „Máš to pěkný, lásko. Hele a říkali jsme si s Luisou, že zejtra bysme zase jeli do toho JZD.“ „Proč?“ odtáhla se od něj. „Ona tě normálně překecala, že jo?“ „Prosím tě, chce na koně, no.“ „Seš naivní, ty sis vážně nevšiml, jak po ní jede ten Mirda?“ „Jindra.“ Pokývala hlavou: „No, ona to s váma chlapama prostě umí. A ty tam chceš?“ Pokrčil rameny: „Taky bysme mohli přivézt nějaký normální jídlo, v konzumu maj akorát tak čočku a všude jinde byly fronty.“ „To je pravda, aspoň domácí vajíčka přivezem. A chleba, negumový rohlíky.“ Rozhovor o jídle a dozvuky THC v něm vybudily základní reflexy. Zasnil se: „Víš, co bych si dal? To japonský hovězí, wagyu. Jo a mušle
100 Ukázka elektronické knihy