„Nechápu, že to už někdo neprovalil.“ „Všichni se bojí. Bojí se, co se stane, pokud to těm dvěma vyjde. Bojí se, co se stane, pokud to těm dvěma nevyjde. Bojí se, co se stane, pokud se to ke gestapu dostane dřív, než se k tomu odhodlají.“ Opálka se hořce rozesmál. „Pak v každém případě vypukne peklo.“ „To řekni jim.“ „Kluci nejsou hloupí, moc dobře si to uvědomují. Viděl jsi Kubišovy oči? Je na pokraji zhroucení. Gabčík nevypadá o moc líp.“ „Co budeme dělat my? Co řekneš Bartošovi?“ „Mají rozkaz z nejvyšších míst.“ „Mezi lidmi, kteří je podporují, se objevuje i názor, že by se měli stáhnout, akci neprovádět, případně radikálně změnit cíl.“ „Podporují nás civilisté, Josefe, civilisté, a ti nemají co rozhodovat.“ „Všechno pak dopadne na jejich hlavy.“ „A myslíš si, že pokud Heydrich přežije, pokud ho nechají kluci na pokoji, nic se dít nebude…“ „To si nemyslím, tak naivní nejsem.“ Zkratky německých organizací se vůbec nečetly, jak se měly, ale naši lidé si je pozměňovali po svém. Nejpopulárnější bylo SS – Siberien sicher (Sibiř jistá). A na druhém místě SA – Siberiens Aspirant (čekatel Sibiře). edvard čeněk – vlastimil ziegner, válečné anekdoty 1939–1945 smích v bodláčí, hořovice 1945, s. 56
[ 100 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505025
kapitola šestá
Nám, kteří dnes hledíme na osobnost Vůdce Adolfa Hitlera, jako by se zdálo kolem ní všechno zcela samozřejmé. Nedovedeme si už dnes prostě od něho odmyslit respekt a úctu Evropy a světa, úctu, jaké se dosud netěšil žádný z lidí. Před svými zraky máme velkolepé Vůdcovo dílo – nerozborný celek sloučeného Němectva, jenž pod vedením Vůdcovým přináší nový duchovní řád! Zdá se nám, jako by toto vše tu bylo odevždy. Není tomu však tak. Krvavé slzy a těžký zápas doprovázely, podle vlastních slov Vůdcových, cestu hnutí k moci. Po Vůdcově boku padali často ti nejvěrnější, inteligence měla mnohdy jen pohrdlivý úsměv, a přece bylo dosaženo vítězství. 9. listopad 1923 prokázal a ověřil nezlomnou životnost díla Adolfa Hitlera. Ani hrubý zásah reakční vlády nezastavil hnutí na cestě k vítězství. Dělník vedle vysokého úředníka, student vedle řemeslníka, ale všichni nacionální socialisté, všichni oddáni Adolfu Hitlerovi a německému národu až k smrti. jihočeská jednota ze dne 17. dubna 1942, s. 1
Zase vlak. Stejné mlácení kol. Stejné pohupování vagonu. Stejné pachy. „Za tři dny má Adolf narozeniny,“ pronese Valčík, který se zatím celou cestu z Prahy mlčky díval z okna. „Budiž mu přáno, sviňákovi,“ šeptne Opálka. „Cože?“ neslyší ho Valčík. „Nasrat,“ široce se usměje Opálka. „Kolik mu vůbec bude?“ „Třiapadesát.“ [ 101 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505025
„To je o dost víc, než mu mělo být vyměřeno. Měl umřít už dávno.“ Opálka cítí nepříjemnou melancholii, snaží se jí nepoddávat, lehké to však není. Cosi ho přemlouvá, aby se ze všech akcí stáhl, poslední cestu vykonal do Řešic a tam se skryl opět u tetěnky. Rudolfa. Čekat na ni. Žít s ní. Doufat. Každá minuta v protektorátu ho přesvědčuje, jak velký zázrak je jediný den, který se mu daří unikat před gestapem. Zjišťuje, na vlastní kůži nebo z rozmluv s ostatními, kolik českých lidí skončilo v německých kriminálech. Není možné, aby oni unikali pozornosti Třetí říše navěky. Navěky? Ani do konce války ne. Kluci věří, že válka skončí ještě ve dvaačtyřicátém. Věří v brzké otevření druhé fronty někde na západě, nejpravděpodobněji ve Francii. Opálka ne. Tahle válka bude trvat věčně, utrpení, které se nedá zastavit, které není možné ani přerušit. Žádný konec války nikdy nepřijde. Sedí s Valčíkem naproti sobě a mlčky hledí z okna ven na ubíhající krajinu. Kubiš s Gabčíkem, jeden vzteklejší než druhý, jsou v jiném vagonu. Jsme pořád v pohybu, myslí si Opálka, nemůžeme se zastavit. Myslíme si, že pokud se budeme neustále pohybovat, nikdo nás nemůže zachytit. „Bojíš se, Adolfe?“ vyhrkne najednou Valčík, zjevně ho ta otázka trápí delší dobu, převaluje se mu v hlavě, možná se bránil vyslovit ji nahlas. „Bojím.“ Valčík se rozesměje: „Já taky. Tak to je všechno v pořádku.“ Opálka jeho vtip nepochopí, je-li to vůbec vtip. Pod Záhorskem 1, Plzeň. Byt rodiny Králových, Václav Král, otec rodiny, policista. Matka Pavla. A hlavně dcera Helena, štíhlá, pohledná gymnazistka se světle hnědými vlasy a hnědýma očima. Parašutisté seděli společně s Václavem Králem, jeho rodinou a dalšími plzeňskými podporovateli v jeho kuchyni. Místnost [ 102 ] Ukázka elektronické knihy