Moje srdce se obrátilo za krásného nepořádku. Měl jsem to vědět, když jsem zariskoval… … zničil se a hazardoval a skončil na dně. Vyměnil jsem dva kroky vpřed za tři kroky zpět… … zabil své modly a pohřbil myšlenky pod zemí…, rezonovaly mu v ten moment v uších střípky veršů jedné z písní od kapely Hot Water Music. Jako by ji napsali o mně, problesklo mu hlavou, stejně jako následná otázka, zda svým dnešním nezodpovědným konáním opravdu neohrozil domluvený srpnový společný koncert v nedalekém hudebním klubu, na kterém by píseň Drag My Body jistě také zazněla. Obloha kýchla a vypustila ze svých útrob další velké množství pomyslného hustého hlenu v podobě velkých sněhových vloček. Od náměstí sem přilétla tlumená ozvěna kostelních zvonů. Ty krátkým odbitím oznámily půl desátou.
40. V kroměřížském KRKu zatím skončil koncert. Josef, Honza a Adam, které obecenstvo vypískalo, sklízeli místo ovací alespoň aparát a nástroje a postupně je nosili do přichystané, u kovových schůdků zaparkované dodávky. „Hele, promiň za ty blbé kecy, co jsem měl před koncertem. Doufám, že tě to nějak neurazilo,“ omlouval se Honza bodyguardovi Richardovi, který sám nesl jednu z beden, s níž před chvílí kytarista s basákem marně zápasili společnými silami. „To je v pohodě,“ pousmál se. Pak členům kapely vylíčil, co se v průběhu jejich vystoupení odehrálo mezi Jindřichem a Tomášem. „Všiml jsem si ho, když jsme dohrávali čtvrtý song. Byl příšerně bledý! Určitě v něčem jede,“ tušil Josef. „Volal jsem před chvílí Tomášovi. Prý měl Jindra v autě divné řeči o tom, že ho to na tomhle světě nebaví. Kdoví, co do něho Dušek na tom hřbitově tlačí. Brát ho tam byl fakt blbý nápad. Co jiného se taky člověku může honit hlavou, když je celé dny zavřený na samotě nedaleko tisíců mrtvol?“ „Tomáš je teď s ním?“ zajímalo Adama. „Ne. Vyhodil ho na zastávce pod Priorem a sám ještě musel do hospody na panáka, aby se trochu uklidnil. Zas bude řídit navalený. Poslední dobou si říkám, jestli mám tohle vůbec zapotřebí. Kdybych nebyl blbec…“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504964
„… jó, jó, tak teď mohls dělat basáka v Dark Gamballe. Tyhle řeči jsme už dneska slyšeli!“ Dodávka byla naložena. Když se Josef podíval na své digitální hodinky, ukazovaly čtvrt na jedenáct. Nejvyšší čas vypadnout domů.
41. Poté, co Tomáš zastavil u krajnice, aby nechal vystoupit Jindřicha, vyrazil se svým BMW po Štefánikově ulici a z ní odbočil doleva směrem k divadlu – jel tedy toutéž trasou jako odpoledne před cestou na kroměřížský koncert. Teď seděl ve své oblíbené malé hospodě s výhledem na blízko tekoucí řeku Dřevnici, na jejíž neklidné hladině se divoce převalovaly vlny jedna přes druhou. Usrkl Diplomatica a nepřítomně se zahleděl na plazmovou televizi nad barem, v níž právě běžel záznam zápasu snookerového turnaje. Po celou dobu myslel na Jindřicha, neboť i on sám si nyní – stejně jako Josef po koncertu – uvědomil, že zařídit mu azyl na hřbitově u hrobaře asi nebyl ten nejlepší nápad. „Odměna za vydařený koncert?“ zeptala se usmívající se servírka, když vyměňovala vyprázdněnou sklenici za další s novou várkou rumu. „Ech… ehm… Tak nějak, Lucinko,“ přitakal Tomáš. Těch odměn padlo v průběhu pozdního večera ještě několik. Když pár minut po poslední rundě a zaplacení útraty nasedal do svého auta, necítil se být o nic více opilý, než když z něj po čtvrt na deset při příjezdu k hospodě vystupoval, přestože jeho pohyby byly nyní ještě pomalejší než za střízliva. Podíval se na bílou barvou podkreslené digitální hodiny umístěné v pravém horním rohu palubního počítače a zjistil, že času stráveného u rumu uběhlo více, než předpokládal. „Sakra,“ zaklel o chvíli později, když se mobil, odložený na sedadle spolujezdce, po nastartování motoru a prudkém zacouvání hladce svezl z potahu a zapadl na podlahu pod palubní desku. Tomáš tedy zařadil jedničku a popojel zpět na parkoviště, odepnul si pás a naklonil se doprava, aby mohl rukou poslepu zašmátrat v místech, kde tušil spadený telefon. Přes velké břicho se však nakláněl poměrně těžce. Nakonec přeci jen něco nahmatal. Bylo to malé, měkké a tiše šustící. Tomáš se zatvářil překvapeně, uchopil danou věc mezi prsty a po narovnání se zpět před volant zvedl ruku před sebe. V jeho zorném poli se objevil sáček s Duškovým lékem, který Jindřichovi – zřejmě při Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504964
výstupu z auta – vypadl rovnou na podlahu pod sedadlo spolujezdce. Tomáš na bílý prášek chvíli civěl, snaže se dát si v hlavě všechny spojitosti dohromady, byť mu spojování této skládačky ztěžovalo množství vypitého rumu. „Do hajzlu!“ vykřikl nahlas a udeřil pěstí do volantu, když se nakonec dopracoval k jediné možné odpovědi. Odhodil sáček na zadní sedadlo, zacouval a za burácejícího motoru vyrazil směrem k Lesnímu hřbitovu. Opět pohlédl na bílé digitální hodiny, na nichž nyní svítil čas 22:55.
42. Právě v tom momentu se Jindřich dobelhal k Duškovu domu. Cesta strmým kopcem, vedoucím od kina kolem zimního stadionu a výš, mu sebrala většinu sil. Z natékajícího nosu stále proudily čůrky horké krve, zatímco žebra po dvou kopancích příšerně bolela. Hluboký sníh pokrývající plochu chodníku jako by pomyslnými dlaněmi stahoval jeho kotníky k sobě dolů, a zabraňoval mu tak pokračování v chůzi. Stromy se ve větru kymácely a svými větvemi mu pomyslně zuřivě hrozily. Hlavní brána hřbitova byla zamčená. Ztěžka ji přelezl a za potácení se vlekl cestou vedoucí kolem kamenného kříže. Když jej míjel, podíval se směrem vzhůru do Ježíšovy tváře, shlížející nyní přímo k němu. Pohledy jejich očí, které v tu chvíli vypadaly stejně – unavené, uslzené a plné bolesti –, se na okamžik střetly. Hned při dalším kroku se však Jindřichovi podlomila kolena, sesunul se k zemi a zabořil své tělo i tvář do vrstvy sněhové peřiny. „Vítej, Jindřichu,“ pravil suše Dušek po otevření domovních dveří, když na ně Jindřich párkrát hlasitě zabouchal, aby tak oznámil svůj příchod. Ten vpadl dovnitř, zakopl o práh, zaklopýtal v několika krátkých krocích a potom, co hrobař zavřel dveře, zůstal nehnutě ležet v předsíni na studeném, prachem a blátem pokrytém koberci. „Copak se ti stalo, kamaráde?“ zeptal se Dušek při pohledu na jeho zkrvavenou tvář a špinavé, sněhem zaváté oblečení, aniž by v jeho hlase byl znát tón nějakého překvapení či starostlivosti. „Vidím, že ti život uštědřil další tvrdé rány,“ dodal. Pak se vrátil zpátky do kuchyně, odkud přišel Jindřichovi otevřít. Ozvalo se vrznutí dřevěné skříňky. Té, v níž měl Dušek uloženy plechové krabičky. „Potřebuju tvůj lék, Jaromíre. Aspoň dvojitou dávku, prosím tě. Tenhle svět je odporný. Je zkažený, nenávidím ho! Potřebuju z něho vypadnout, Ukázka elektronické knihy