BA R BA R A W O O D OVÁ • D O KO NA L Á H A R M O N I E
tradici našich předků mi nezmrzačila nohy. V době, kdy mi bylo šestnáct, už bylo ovazování nohou zakázáno zákonem, a tak v singapurských ulicích belhaly droboučkými krůčky podobně jako matka jen starší ženy. Když se mě maminka při chůzi držela kolem ramen, vždy mi to připadalo, jako by se brodila potokem po viklavých kamenech. Posílala mě do křesťanské misionářské školy, kde jsem se naučila angličtině a západním způsobům. Večer jsem se vracívala do pokojíku nad nevěstincem a doma jsem pak mluvila na maminku anglicky a předváděla jí, jak se pije čaj s mlékem. Ona mi odpovídala čínsky a na oplátku mě vyučovala feng shui. Ve škole mě anglické učitelky při kopané vedly k dravosti a doma mě maminka vychovávala k ženské skromnosti a jemnosti. Ve dne jsem se cpala zmrzlinou a večeřela jsem jen tradiční čínská jídla, v neděli jsem se modlila ke Kristu a ve všední dny ke Kwan Yin. Slavila jsem jak Vánoce, tak Svátek duchů. Uměla jsem po čínsku klopit zrak i po americku zvedat bradu. Nejvíc času maminka věnovala tomu, aby mi předala své znalosti tradiční čínské medicíny. Naučila mě pečlivě zaznamenávat do sešitu předpisy na různé léky, jak čínskými znaky, tak anglicky. Také mi vysvětlovala význam rovnováhy mezi yin a yang. „Yin je ženského rodu,“ řekla, „je tmavé, vlhké a jeho symbolem je voda a měsíc. Yang je ve své podstatě mužské, jasné, horké a symbolizuje je oheň a slunce.“ Tehdy jsem namítla, že yang je silnější než yin. Matka na to řekla: „Viděla jsi někdy, že by oheň uhasil vodu? Po nějakém čase voda vymele i nejtvrdší skálu. Tak které z nich je silnější?“ Při naší poslední návštěvě přístavu matka prohlásila: „Naučila ses všechno, co potřebuješ. Teď půjdeš do světa.“ Vrátily jsme se do Malajské ulice a zastavily se u stánku, kde matka za tvrdě ušetřené peníze koupila dvě misky rýže s garnáty na karí. Jedly jsme ve stoje a pozorovaly dělníky z doků, posedávající na kraji chodníku, jak si do hladových úst cpou nudle a knedlíčky. Pro nás dvě to byla hotová hostina, protože 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504953
BA R BA R A W O O D OVÁ • D O KO NA L Á H A R M O N I E
podobný luxus jsme si mohly dovolit jen výjimečně. Maminka se v jídle jen povrtala a stěžovala si, že nám prodavač dal příliš velké porce. A tak přesypala zbytek svého jídla do mé misky a nechala mi celého velkého garnáta a nejšťavnatější rýži. „Potřebuješ sílu na dlouhou cestu, Harmonie,“ řekla mi. Když jsem dojedla vzácnou lahůdku, majitelka stánku mi podala velký papájový plod se slovy: „Vezmi si. Zadarmo. Dárek pro tebe. Aj jaj.“ Pak se žena obrátila k matce: „Tvé léky jsou zázrak! Moje děti už nekašlou a v noci spí. Pojď se podívat!“ Ukázala na kolébku pro dvojčata. Byla prázdná, protože obě její děti zemřely při chřipkové epidemii před dvaceti lety. Sousedům a zákazníkům jí bylo líto, a proto s ní hráli její hru a nevnucovali jí pravdu. I maminka jí jednou týdně přinášela lék pro děti. Vydaly jsme se domů, ale cestou se maminka o mě pevně opřela a zanaříkala: „Aj jaj, nemůžu dál, bolest nohou je nesnesitelná.“ Zavedla jsem ji do stínu, aby se mohla opřít o zeď. Stály jsme a dívaly se na kolemjdoucí. Číňanky nakupovaly, Malajky se smály, Arabové se loudali a Angličané pospíchali. Pak se před námi zastavil důstojně vyhlížející pán. I když byl Číňan, byl oblečen v elegantním bílém obleku anglického střihu a na hlavě měl stejný klobouk, jaký v misii nosíval důstojný pán Peterson, aby si chránil bílou pleť před slunečními paprsky. Pán s moudrým pohledem za kulatými brýlemi na nás upřel oči, sáhl do kapsy a vytáhl peníz. S hanbou jsem si uvědomila, že nás pokládá za žebračky. Když se však podíval na matku, zarazil se. Chvíli na ni upřeně hleděl a pak s pohledem, kterému jsem nerozuměla, minci schoval a šel dál. „Proč nám ty peníze nedal?“ ptala jsem se, přestože jsem věděla, že by je matka nepřijala. „Aby mě neponížil,“ odpověděla a dívala se stále za ním, dokud jeho vysoká postava nezmizela v davu. „Když se dcera šlechtice stane žebračkou, je to horší než smrt.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504953
BA R BA R A W O O D OVÁ • D O KO NA L Á H A R M O N I E
„Ale proč se před námi zastavil?“ „Poznal, že je mi čest dražší než peníze.“ „Ale jak to mohl poznat?“ „Protože ten pán, Harmonie, je tvůj dědeček a… můj otec.“ Tehdy jsem se dozvěděla celý matčin smutný příběh. Vyprávěla mi ho, když jsme se pomalu šouraly zpět do našeho pokojíku. Když se před sedmnácti lety Mei-ling vrátila do pokoje nad obchodem paní Wah a zjistila, že její Američan zmizel a jí v útrobách zanechal svůj plod, mohla se vrátit domů a prosit otce o odpuštění. Snad by ho byla obměkčila a on by ji někde na čas ukryl. Potom mohla žít dál ve svém rodném domě a čekat na svého Američana. Mei-ling se však rozhodla, že otci takovou hanbu nezpůsobí. Místo toho raději předstírala smrt. Poslala do domu na Peacock Lane služebnou se zprávou, že se utopila v zálivu, když skočila do vody ve snaze zachránit tonoucí dítě. Nechala podplatit přístavní dělníky a kulie, aby dosvědčili, že viděli na vlastní oči její hrdinský čin. Služebná jí později vyprávěla, že otec velmi truchlil a vystrojil jí slavný pohřeb, třebaže její tělo se nikdy nepodařilo najít. Mei-ling bylo líto, že mu způsobila takovou bolest, ale věděla, že pravda by ho bolela ještě víc. Tehdy jsem pochopila význam pohledu, který starý pán na matku upíral. Nejdřív se v něm zračil neurčitý zmatek, pak úlek, a nakonec obdiv. Když totiž uviděl mě a všiml si mých rysů, musel pochopit, co se stalo a jak se matka obětovala, aby zachránila čest rodiny. Když jsme se vrátily domů, čekal tam na nás jeden pán, kterého jsem znala ze školy. Přinesl balíček od velebného pána Petersona. Byly tam pro mě dokumenty potřebné k cestě do Ameriky, všechny s úředním razítkem amerického konzula v Singapuru. Měla jsem i opravdový rodný list, na němž bylo uvedeno, že můj otec je americký občan. Matka se totiž od důstojného pána dozvěděla, že podle amerického zákona jsou 100
Ukázka elektronické knihy