CÍSAŘSKÁ POLITIKA
rakousko‑uherská vláda velmi reálně zabývá otázkou anexe těchto dvou provincií […] a z nichž také vyšla najevo idea úplného opuštění Novopazarského sandžaku“. Podle jeho názoru právě „tato poslední okolnost ukazuje, jak se zde vážně pomýšlí na anexi“.313 Ministr nepochybně očekával anexi v brzké době a předpokládal, že Rusko bude moci využít situace k získání podpory Vídně v souvislosti se záměrem změnit status Úžin. „Musíme očekávat, že otázka anexe Bosny a Hercegoviny bude rázně řešena v blízké nebo vzdálenější budoucnosti,“ informoval Čarykova a vyjádřil přesvědčení, že „vídeňský kabinet neodmítá zahrnout a paralelně s touto projednávat otázku Úžin“, avšak mýlil se, když se domníval, že „takto jsou tyto dvě otázky spojeny dohromady“.314 S možností brzké anexe obou tureckých provincií Rakousko‑Uherskem byli Rusové zřejmě srozuměni a podle slov Izvolského bylo možné „požadovat na vídeňském kabinetu nejenom souhlas s řešením otázky Úžiny v souladu s naším zájmem, ale také s jeho vlivem na Německo v témže smyslu“.315 Zdá se, že v Petrohradě možnost anexe zpočátku příliš vzrušení nevyvolávala. „Zdá se mi, stejně jako vám, že je třeba rozhodnutí Vídně vyhlásit anexi Bosny a Hercegoviny v nejbližší době chápat jako konečné a neodvolatelné. Hodnotíme‑li toto rozhodnutí s ohledem na ruské zájmy […], nedotýká se našich strategických ani ekonomických zájmů,“ konstatoval Čarykov v odpovědi Izvolskému z 10. září 1908.316 Klíčový význam pro Vídeň měl samozřejmě příznivý postoj spojenců. Dne 4. září 1908 se Aehrenthal setkal v Salcburku s italským ministrem zahraničí Tittonim. Jednání mělo „přátelský a důvěrný charakter“, italský politik se vyslovil pro společný postup spojeneckých mocností, k současnému vývoji na Balkáně však zaujal poměrně rezervovaný postoj. Uznal rakouské nároky ohledně Bosny a Hercegoviny, aniž pro případ změny statutu provincií požadoval pro Itálii nějaké kompenzace.317 Den po jednáních v Salcburku se 313
Dopis A. P. Izvolského N. V. Čarykovovi, Karlovy Vary 2. 9. 1908, in: Borba v pravjaščich krugach Rosiji po voprosam vněšněj politiky vo vremja bosnijskogo krizisa. Ed. V. I. BESTUŽEV (dále jen BESTUŽEV, Borba…). Istoričeskij archiv, s. 113–147, Moskva 1962. dokument č. 2, s. 116– 117. 314
Tamtéž, s. 117.
315
Tamtéž.
316
N. V. Čarykov A. P. Izvolskému, Petrohrad 28. 8. /10. 9. 1908. BESTUŽEV, I. V., Borba…, No. 3., s. 118. 317
Aehrenthalův záznam o jednáních s italským ministrem zahraničí Tittonim v Salzburgu, 5. 9. 1908, in: HHStA, PA I (Allgemeines, rot), Geheime Akten, Liasse XXXIX, Kt.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504942
II. BOSENSKÁ KRIZE
rakousko‑uherský ministr zahraničí setkal v Berchtesgadenu s německým státním tajemníkem Schoenem.318 Jejich rozhovory byly podstatně otevřenější. Aehrenthal informoval partnera o předchozích jednáních s Izvolským i Tit tonim, s nimiž se podle vlastních slov shodl v názoru, že je třeba co možno nejdéle na Balkáně udržet status quo. Ovšem obratem dal najevo, že současný vývoj může donutit Rakousko‑Uhersko „ke konečné úpravě vztahu k Bosně a Hercegovině“, a tímto „řešením by nemohlo být nic jiného než anexe“.319 V sandžaku, konstatoval ministr, se monarchie „za jistých předpokladů“ hodlá zříci práva udržovat vojenské posádky. Také se s konečnou platností vzdala „postupu na Soluň, o němž se dříve tolik hovořilo“, neboť celá tato záležitost „patří do starého železa“.320 Aehrenthal také informoval Schoena o dalším cíli rakousko‑uherské politiky na Balkáně, jímž podle jeho slov bylo „úplné zneškodnění srbského revolučního hnízda“.321 V této souvislosti požádal německého státního tajemníka o podporu a udržení celé věci v přísné tajnosti. Schoen sice vyjádřil podporu zájmům Rakousko‑Uherska ve sféře Východní otázky, ale podle vlastních slov „se vyhnul tomu, aby zaujal k uvedeným plánům určité stanovisko“.322 Ještě 5. září 1908 odjel Aehrenthal zpět do Vídně, aby mohl přivítat rumunského ministerského předsedu Sturdzu. Pokud šlo o západní velmoci, byl rakousko‑uherský ministr rozhodnut postavit je před hotovou věc, neprobíhaly žádné sondáže v Londýně nebo Paříži. Během jednání Eduarda VII. s Františkem Josefem I. v Ischlu 13. srpna nepadla nejmenší zmínka o osudu obou provincií. Třebaže o dva dny později publicista Steed informoval v Mariánských Lázních krále, že probíhají přípravy anexe,323 Eduard VII. nebyl ochoten této zprávě uvěřit, neboť, jak prohlásil, 486, Annexion Bosniens und der Herzegowina 1908–1909; ÖUA, vol. I, Nr. 67, s. 72–75. 318
Schoenova zpráva Bülowovi o jednáních s Aehrenthalem v Berchtesgadenu, 5. 9. 1908, důvěrné, in: GP, sv. XXVI/I, Nr. 8927, s. 26–29. 319
Tamtéž, s. 27.
320
Tamtéž.
321
Tamtéž, s. 28. Schoen, zdá se, rakouský záměr nepochopil správně, neboť ve zprávě o jednáních v Berchtesgadenu uvádí, že rakousko‑uherský ministr hovořil o připojení Srbska k Bulharsku. Později poskytl Aehrenthal německému velvyslanci ve Vídni Tschirschkymu vysvětlení, že měl na mysli faktické rozdělení Srbska mezi Rakousko‑Uhersko a Bulharsko. 322
Tamtéž, s. 28.
323
Ke Steedovu rozhovoru s Edwardem VII. v Mariánských Lázních 15. srpna 1908 srov. SCHUSTER, P., c. d., s. 58.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504942
CÍSAŘSKÁ POLITIKA
„císař by mi určitě něco řekl“.324 S největší pravděpodobností toto byla jedna z podstatných příčin prudké reakce londýnské vlády i rozhořčení britského tisku po samotné anexi. Do jisté míry však zůstává otázkou, jaký důvod přiměl Aehrenthala zvolit tento postup. Případné jednání mohlo přinést komplikace s nejistým výhledem, uvážíme‑li zvláště upevnění britské pozice v Konstantinopoli. Někteří historikové ovšem soudí, že „ministr se pokusil prokázat svou nezávislost na Německu tím, že je, stejně jako ostatní mocnosti, postavil před fait accompli“.325 Realizace rakouského záměru přinášela značná rizika s ohledem na situaci v samotném Turecku. Velvyslanec Pallavicini sice dobře chápal, že mladoturecká revoluce ohrozila rakouskou pozici v Bosně a Hercegovině, ale současně si byl vědom toho, „jak by bylo povážlivým, kdybychom dnes nastolili otázku státoprávního postavení Bosny“, a konstatoval, že by tento krok v atmosféře vypjatého nacionálního kvasu „mohl mít ty nejvážnější důsledky“.326 Koncem srpna 1908 přicházely Britský monarcha Eduard VII. do Vídně znepokojivé zprávy ze san- na portrétu, který si nechal vyhotovit džaku, kde obyvatelstvo po opětném při návštěvě Mariánských Lázní. vyhlášení ústavy v Turecku a pod vlivem srbské agitace dávalo stále zřetelněji najevo nevraživost vůči rakouským okupačním jednotkám.327 Aehrenthal však rozhodně nehodlal ustoupit od svého záměru nebo akci alespoň odložit. V dopise Pallavicinimu ze 27. srpna připustil, že situaci v sandžaku, „označují vojáci za téměř kritickou“, současně 324
STEED, H. W., Through Thirty Years, sv. I, s. 283.
325
SCHMITT, B. E., The Annexation…, s. 16.
326
Soukromý dopis Pallaviciniho Aehrenthalovi, 12. 8. 1908, in: ÖUA, sv. I, Nr. 34, s. 35.
327
Situační zpráva velitele 9. horské brigády v Plevlje generálmajora Rhemena velitelství 15. sboru z 20. 8. 1908. První příloha k Aehrenthalovu soukromému dopisu rakouskému ministerskému předsedovi Beckovi a uherskému ministerskému předsedovi Wekerlemu ze 26. 8. 1908, in: ÖUA, sv. I, s. 53–56.
100 Ukázka elektronické knihy