KAREN INGLISOVÁ
„Horác dnes pracuje?“ zeptal se zničehonic Tom. Paní Munová se zadívala na zem a pomalými kroky přešla přes zahrádku ke kovové tepané židli ve stínu malého fíkovníku. „Posaďte se, moji milí,“ vyzvala děti a hůlkou jim pokynula k dřevěné lavičce. „Moje nohy už mi neslouží jako dřív. Takže, na co jste se to ptali? Ach ano, Horác. Ne, milí zlatí. V pátek za mnou nechodí. Ztratili jste snad něco v zahradě?“ „To ne,“ prohlásil Tom a začervenal se. „Kde vlastně zahradník Horác bydlí, paní Munová?“ zeptala se opatrně Stela. „Dvě míle odsud, na sever, směrem na Kilburn,“ paní Munová se na okamžik zarazila. „Někdy je na vás příliš přísný, já vím. Ale myslí to dobře. Zahrada je jeho život.“ Zhluboka se nadechla a zahleděla se do dálky. „A co si Horác myslí o Harryho útěcích? Kam podle něj vždycky zmizí?“ zeptala se Stela, strčila si do pusy bonbon s příchutí černého rybízu a zadívala se stejným směrem jako paní Munová. Stará paní se strnule usmála a zavrtěla hlavou. Oči se jí zaleskly a Stela v tu chvíli své otázky zalitovala. „Nedali byste si sušenku?“ zeptala se paní Munová.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504888
TAJNÉ JEZERO
Tom, který měl hlad pořád, nadšeně přikývl. Paní Munová se opřela o hůlku a pomaloučku vstala. „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se Stela a rychle vyskočila z lavičky. „Ach ne, drahoušku,“ zavrtěla hlavou paní Munová, zaskočená svou chatrností. „Počkejte tady. Já jsem za chviličku zpátky.“ OOO Děti mlčky sledovaly, jak se paní Munová opírá o hůlku a pozvolna kráčí zpátky ke dveřím svého domku. Zdálo se, že si cosi pro sebe mumlá. Tom a Stela zdvořile seděli a čekali dobrých pět minut. Už si skoro mysleli, že na ně paní Munová zapomněla, když se konečně objevila ve dveřích. „Propáníčka, návštěva! Moc ráda vás vidím!“ Kolem se rozhostilo trapné ticho. Paní Munová vyšla ven a dívala se na děti prázdným pohledem. Stela ztuhla. Pohled staré paní byl velmi zvláštní. Tomovi náhle neuvěřitelně hlasitě zakručelo v břiše. Stela se na něj káravě podívala, odkašlala si a vytrhla tak paní Munovou ze snění. „Jeminánku,“ vyhrkla, „nešla jsem pro něco dovnitř? Přísahala bych, že…“ „Sušenky!“ řekl Tom. Měl strašný hlad a něco k pití by si dal také. Stela ho loktem šťouchla do žeber, až vyjekl.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504888
KAREN INGLISOVÁ
„Dali byste si sušenku, moji milí? Ano, to by bylo báječné. Vy jste se přistěhovali k nám do zahrady? Neviděli jste náhodou mého pejska? Jmenuje se Harry. Občas se někam zaběhne. Někdy je pryč i celé dny.“ Oči staré paní se náhle zalily slzami. Stela se postavila. „Ne, paní Munová, Harryho jsme neviděli,“ řekla milým hlasem. Vzala stařenku za ruku a pomohla jí posadit se. „Ale jsem si jistá, že se objeví ještě dnes. Vždyť přece pečete jehňátko!“ „Ach, on je dnes pátek?“ zeptala se paní Munová. Stela přikývla. „Ty jsi ale chytré děvče! Nu, moc ráda jsem vás viděla. Pokaždé mě potěší, když se k nám přistěhují nějaké nové tváře. Myslím, že si teď půjdu na chvilku lehnout. V poslední době se strašně rychle unavím. Co kdybyste si teď šli hrát a přišli zase zítra? Zítra určitě nebudu tolik unavená. Tak na shledanou, drahouškové!“ Paní Munová stále ještě pokyvovala pomalu hlavou a usmívala se, když se Tom se Stelou zvedli ze židlí a zamířili domů. OOO „Tak to byla ztráta času,“ prohlásila Stela, když vyšli ze zahradní branky.
100 Ukázka elektronické knihy