Byl Štědrý den, a jak se slunce začalo nořit za obzor, ubývalo aut na dálnici. Oheň hořel a podél cestiček svíčky. Hory se halily do stínů a vzduch byl chladný, rty a ruce jsme si zahřívali horkým jablečným moštem. Jakmile jsme rozsvítili červené svíčky na venkovním vánočním stromečku, což bylo zábavné a nebezpečné zároveň, pozvala Silke všechny do kruhu příběhů. Pár obličejů se rozzářilo, někteří pozvaní pokrčili rameny. Většina se maskovala zdvořilými úsměvy, což znamenalo, že jsou nervózní. Jedno dítě se radostně usmívalo, jiné se schovalo za nohu svého rodiče. Je pravda, že většina lidí se navzájem neznala, byli to známí Silke z různého prostředí. Byli tam ti mladší, kteří přicházeli s bubínky, slabě si prozpěvovali a chtěli si užít netradiční, příjemné svátky. Byli tam rodiče, kteří chtěli prožít Štědrý večer bez komerčního balastu. Byli tam starší lidé i jedna rodina žijící mimo město, jejíž syn chodil do školky k Silke zhruba před dvaceti lety. „Takhle to funguje,“ řekla Silke tónem, který používá ve školce, s rošťáckým výrazem v obličeji. „Jeden z nás začne příběh, pak ho předá dalšímu. Řeknete tolik, kolik chcete, a pak ho předáte dál. Půjdeme postupně po kruhu a myslím, že až bude konec, poznáme to.“ „My ale chceme slyšet nějaký příběh od tebe,“ zkusil to jeden z dospělých. Několik lidí se zasmálo. „Já začnu,“ řekla jedna mladá žena zvyklá na podobné situace. Všichni se na ni podívali a ona spustila: „Byla jednou jedna vánoční víla a ta přicházela pomoct doručit dárky všem lidem. Jenže cestou se ztratila.“ Chvilku jsme čekali, ale bylo jasné, že skončila. Mile se podívala na muže vedle sebe, muže středního věku v mokasínech a bundě příliš tenké na takovou venkovní akci. Ruce měl pevně vražené v kapsách, rozhlédl se nalevo a napravo, pak řekl: „Byla tam díra a ona do ní spadla.“ Houfem zašuměl smích. Vedle muže stála jeho manželka a ta se příběhu chopila s čilým výrazem v obličeji. „Dole v díře se rozhlížela po cestě, kudy by se dostala ven. Byla tam velká tma, tak hmatala po stěnách.“ „Neumějí víly létat?“ zeptal se někdo. Pár lidí se zasmálo. Několik lidí se podívalo na tazatele. Jeden muž přejel špičkou boty po zemi. Ale většina kruhu se dál dívala na vypravěčku, aby ji podpořili. Celkem vzato
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504796
to byla laskavá skupina. „Najednou narazila na dveře. Respektive nejdřív nevěděla, že jsou to dveře, ale cítila pod rukama dřevo. Zaklepala a znělo to dutě. Tak sáhla po klice a dveře otevřela.“ Nastala krátká pauza, když se příběhu ujal plachý muž vedle stávající mluvčí. Byl to další učitel ze školky a pravděpodobně už strávil vyprávěním příběhů tisíce hodin. Mohli jste to slyšet v jeho hlase, v jeho přednesu i ve způsobu, jak každá věta rozsvěcela příběh, jako když člověk prochází domem a postupně rozsvěcí lampy. Oči měl celou dobu sklopené, ale když skončil, měli jsme něco určitého, s čím jsme mohli pracovat. „Otevřela dveře do veliké místnosti. Na jedné straně byla hromada dárků zabalených v barevných papírech a na druhé bílé schody vedoucí ven z místnosti. Když se ohlédla směrem, odkud přišla, dveře zmizely. Na stěně visel malý klíček. Natáhla se po něm, ale pokaždé, když k němu přiblížila ruku, trochu se vzdálil, takže ho nemohla chytit. Byla z toho rozčarovaná a posadila se. Poblíž stál stoleček a na něm ležel rukou psaný vzkaz.“ V tu chvíli už byli všichni zvědaví. Muž, který si kreslil špičkou boty v prachu cestičky, se napjatě díval na vypravěče. Všichni chtěli, aby pokračoval dál, on se ale místo toho otočil a podíval se mile na dítě po své pravé straně. Když holčička zachytila jeho pohled, sklopila hlavu a udělala grimasu s hravým výrazem nervozity. Podívala se zase na muže, pak na zem, pak na kruh tváří – zvědavých, co s tím dítě udělá dál. „Přečetla si vzkaz a v něm stálo, aby šla po schodech nahoru.“ „Hmmm,“ zamručela jedna stará žena v chabém aktu podpory. „Velmi dobře,“ řekla jiná. Holčička kulila oči na ženu vedle sebe, něco přes dvacet, která předtím nahrazovala veškeré zmínky o Vánocích slovem slunovrat. Upřeně se podívala do jejích širokých očí, pak se otočila ke skupině. „Se vzkazem v ruce si to namířila ke schodům. Když stoupla na první z nich, zbarvil se jí pod nohama do červena. V úžasu se na chvilku zastavila, pak udělala další krok. Tentokrát schod zoranžověl. Pak byl žlutý, zelený, stříbrný, modrý, purpurový a zlatý. Dál stoupala po schodech a ty získávaly všechny barvy duhy. Podél nich viděla rozkvétat čarovné květiny. Byla okouzlená a užaslá a dál stoupala vzhůru, až přehlédla celé schodiště a spatřila krásnou duhu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504796
se všemi možnými barvami a tvary prýštícími ze schodiště.“ Předala příběh dalšímu po své pravici. Vysoký muž trochu s bříškem stál s pevně sevřenými rty. „Svíčky dohořívají!“ vykřikl někdo. Všichni jsme se otočili a opravdu, ze zhruba dvaceti svíček na stromku hořely jenom tři. Silke s další ženou jich několik znovu zapálily, ty ale okamžitě zhasly, a tak to vzdaly a vrátily se zpátky do kruhu. Toto rozptýlení poskytlo břichatému pánovi spoustu času, aby se cítil stále víc nepříjemně. Najednou na něj byly znovu upřeny pohledy všech přítomných. „No,“ řekl a vystrčil rty ve výrazu zamyšlení. „Když se dostala až nahoru, zjistila ta malá vánoční víla, že je na vrcholku duhy. Nebe nad ní bylo temné a ona viděla, jak blízko jsou měsíc a hvězdy. Natáhla se tak vysoko, jak jen mohla, a jednu hvězdu z nebe utrhla.“ Příjemně překvapený kruh se usmíval uznáním. Následně jeden rošťák (který náhodou píše tuhle knihu), trochu nespokojený s přeslazenou náladou příběhu, začal: „Když se podívala zpátky dolů na duhu, všechno bylo jen černé a bílé. Najednou se cítila smutně. Ani si nebyla jistá proč. Možná to nějak souviselo s tou hvězdou, ona to ale nevěděla. Zkusila ji vrátit zpátky, ale ona už tam nedržela. Pomalu šla zpátky dolů po schodišti, zamyšlená, kam všechny ty barvy zmizely. Než sešla dolů, srdce jí ztěžklo. Bylo obtížně představitelné, že bude doručovat dárky. Kromě toho vězela v nějaké podzemní díře. Musela najít cestu ven.“ „Vzala hvězdu ke klíči,“ řekla další žena. „Když šla přes místnost, uviděla, že i dárky mají jen černou a bílou barvu. Všechno v místnosti bylo tak trochu potemnělé, ona s tím ale chtěla něco udělat. Když se dostala ke klíči, vyskočil ze stěny a přilepil se na hvězdu jako na nějaký magnet.“ Teď byla řada na Silke. „Ta holčička, tedy pardon, myslela jsem malá víla, držela v ruce hvězdný klíč a vložila ho tam, kde předtím byly dveře. Najednou je viděla. Klíč pasoval do zámku a po jednom otočení se dveře s cvaknutím otevřely.“ Silke předala příběh starší ženě vedle sebe. Všichni viděli, že je nervózní. „Já ne… Já jen nejsem…“ řekla s prosebným pohledem upřeným na Silke. „Mám to!“ řekl mladík vedle ní. „Když se dveře otevřely, dárky se
Ukázka elektronické knihy