byla pyšná —, „že jsme opravdu rádi, jak hezky se u nás váš otec zabydluje.“ Ev napadne, jestli ředitelka mluví za všechny zaměstnan ce pečovatelského domu, nebo jestli se jedná o majestátní plurál. „Ale?“ Baylisová svraští čelo. „Co prosím?“ „Zdálo se mi, že přijde nějaké ‚ale‘.“ Ev se usměje. „Mož ná jenom trávím příliš mnoho času u výslechů podezřelých.“ Baylisová se zatváří poněkud zaskočeně. Tak to tu ještě nebylo, pomyslí si Ev. „Měla jsem tím na mysli,“ pokračuje a napřímí se, „že je to pokaždé velká úleva — pro všechny —, když se u nás no váček začne cítit jako doma.“ Ev vyčkává. Je jí jasné, že ředitelka ještě neskončila. Něco přijde. Jak před chvílí sama říkala: tráví dost času u výslechů podezřelých a umí v lidech číst. Baylisová si povzdechne. „Já vím, že jsme to probíraly ještě předtím, než se váš otec stal jedním z nás.“ Řekne to tak, jako by se táta přidal minimálně ke svobodným zedná řům. „Ale zdá se mi, že to musím ještě jednou zopakovat. Meadowhall je domov pro seniory, ne lékařské zařízení. Ne máme prostředky navíc…“ „Tátův alzheimer.“ Baylisová zamrká. „Ano, jde o jeho nemoc.“ „Jeho lékař říkal, že se zatím nachází v počáteční fázi. Pře depsal mu léky…“ „Já vím. My se samozřejmě staráme o to, aby je pravidelně užíval, ale víc toho nezmůžeme.“ Baylisová klade důraz na každé slovo. „Nemáme k dispozici zdravotní sestry na plný úvazek. Nebyli bychom schopní postarat se…“ „Kdyby se jeho stav zhoršil, ano, to vím. Už jste mi to říkala.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504795
Baylisová si ji dlouze prohlíží, ale netváří se nepřátelsky. „Jenomže tady se nejedná o kdyby, paní Everettová, ale o kdy. S tím se bohužel budete muset smířit. Alzheimer nakonec vždycky vyhraje.“ Ev se stáhne hrdlo. „Já vím,“ řekne po chvíli. Zrazuje ji hlas. „Já to přece vím, já jen chci… jenom bych si přála, aby mohl zůstat v normál ním domově, dokud to bude aspoň trochu možné. Někde, kde si bude připadat skoro jako doma.“ Baylisová přikývne. „A to mu samozřejmě také umožní me. Ale opravdu jen po tu dobu, dokud to půjde. Chtěla jsem, abychom si rozuměly.“ Everettová se zvedne. Kdyby Baylisová byla skutečně z ně čeho podezřelá, měla by u výslechu na všechno chytrou a po hotovou odpověď, díky níž by se jí podařilo vybruslit a velice rychle by znovu nastolila rovnováhu mezi sebou a vyšetřo vatelem. Na vině bude zřejmě její kancelář. Jako by se tady Everettová nedokázala naplno soustředit. „Promiňte,“ zadrmolí Ev. „Už musím jít.“
• • • Nebylo těžké vypátrat vedoucího katedry výpočetní techniky, o něco obtížnější už ale bylo přesvědčit jej, aby se s nimi sešel o víkendu. Když otevře dveře svého domu na Abing don Road, má na sobě poněkud symbolicky trepky a fialovo ‑tyrkysový župan. „Nejste moonisté, že ne?“ pronese žoviálně. „Poslední chlap v obleku, který na mě zazvonil, se ptal, jestli bych si přál být spasen.“ Quinn přistoupí o krok blíž a ukáže mu odznak. „Za stupující detektiv seržant Gareth Quinn, tohle je detektiv
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504795
konstábl Asante. Díky, že jste si na nás udělal čas, profe sore Sandforde.“ Sandford o krok ustoupí a naznačí, aby šli dál. „Račte do kuchyně. Je vzadu.“ Je to viktoriánský dvojdomek, ale Sandford na rozdíl od většiny lidí, kteří se do podobné stavby nastěhují, nenechal vybourat žádnou příčku v přízemí. Z tmavé chodby, do které neproniká dost světla, vede řada dveří do různých místností. Celé to trochu připomíná vagon s mnoha kupé. K tomu při počtěte tapety s opravdu výrazným vzorem plus hory novin a časopisů a výsledkem je, že domek působí mnohem men ším, stísněnějším dojmem. Kuchyně je upravená v moder ním duchu, ačkoli „moderní“ je v tomto případě relativní pojem. Odhadem tak osmdesátá léta. Zbytky zahrádky za domem jsou prakticky srovnané se zemí: na špinavé dlažbě stojí bílý plastový stůl a židle, u plotu se krčí zanedbané sa zenice rajčat v textilních květináčích. On Sandford obecně nebude zrovna pedant na pořádek. Kuchyně nepůsobí nej čistším dojmem a jediný přístroj mladší třiceti let je kávovar Nespresso. Ostatní vybavení bude tak ročník 1985: stojan na hrnečky, sada šálků na čaj a kávu i smaltovaný topinkovač v rohu. Stoprocentně originál, žádná moderní retro nápo doba. Na snídaňovém baru stojí hrnek s čajem, ze kterého se ještě kouří, a talíř s toasty čerstvě namazanými máslem, ale Sandford jim nenabídne ani jedno. Akorát si od stolu odtáhne barovou židli, posadí se a naznačí jim, aby udělali totéž. „Musí to být vážné, když jste se takhle vyparádili hned po ránu, a navíc v neděli.“ Quinn vytáhne tablet. „Potřebujeme vám položit několik otázek. Týkají se profesorky Fisherové.“
102 Ukázka elektronické knihy