umělkyň, které vystavují v galerii –, časem si však všimla toho, že reakcí na tuto větu bývá zdvořilé mlčení, a pak i toho, že si ji lidé mnohdy opravdu nepamatují. (Nápad na duchařskou historku: žena zestárne, zabloudí mimo proud času a uvědomí si, že se vlastně stala neviditelnou.) „Viděli jsme se v galerii u Lucase,“ pronesl tiše, „té noci sněžilo.“ Té noci sněžilo, vzpomněla si Olivia a k jejímu překvapení se jí oči zalily slzami. Když Lucas zemřel, neplakala. Byla z toho sice trošku smutná, samozřejmě, není přece žádná zrůda, ale tou dobou byla úplně mimo a vlastně se až tak moc neznali. Po všech těch desetiletích ji však přemohl smutek: v New Yorku tak jiném, že by to klidně mohlo být i cizí město, vstoupila do mrazivé noci a do záře galerie. Namísto sluje prostoupené přízemní žárlivostí a mrzkým opovržením ji vzpomínka zanesla do paláce zalitého světlem a překypujícího uměním – učiněné dokonalosti ve všech smyslech toho slova –, v níž zdi hrály všemi barvami zásluhou obrazů, z nichž doslova tryskalo mládí a genialita jejich tvůrců, a kde Lucas – tak mladý, tak talentovaný, avšak předurčený k strašnému osudu – s malým Jonathanem, jemuž mohlo být tak dvanáct, čekali jen na její příchod. „Máte výbornou paměť,“ řekla mu. „Pamatuju si vás. Byla jste krásná a nelíbily se vám bratrovy obrazy.“ „Taky mě to pak mrzelo. Měla jsem být milejší.“ Tu však, z náhlého popudu, i když ho původně chtěla poprosit jen o pár minut jeho času, vyhrkla: „Nešel byste se mnou někdy na oběd? Dostala jsem se k nějakým penězům a potřebovala bych poradit, jak je investovat.“ „Bude mi potěšením,“ prohlásil. Během příštích let se viděli ještě několikrát. Párkrát se stavila u něj v kanceláři nebo se sešli na obědě. Na ty obědy se velice těšila, byl příjemný, měl zájem, dobře se s ním povídalo a vždycky zaplatil účet. Rád se bavil o Lucasovi a stál o všechno, co věděla o jeho
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504698
záhadami obestřeném životě v New Yorku. „Víte, bratr byl o deset let starší,“ líčil jí, „miloval jsem ho, ale když jste ještě dítě, je těch deset let jako celý vesmír. Nikdy jsem ho vlastně pořádně neznal.“ „Víte co,“ přiznala mu, „my jsme se sestrou od sebe jen tři roky a taky ji vlastně neznám.“ „To se stává, že lidé neznají své nejbližší. Každopádně jste mého bratra znala lépe než já.“ „To je docela smutné,“ prohlásila Olivia, „doufám, že měl ve svém životě i jiné lidi, kteří ho znali opravdu dobře.“ „I já. Ale znala jste ho dost dobře na to, abyste ho namalovala.“ „Seděli jsme si navzájem modelem, to je pravda.“ „On vás taky maloval? To jsem se chtěl zeptat.“ „Ano.“ Vynoří se taková mlhavá vzpomínka, jak sedí horkého červencového odpoledne nahá na jeho žlutém gauči. „Upřímně, absolutně netuším, co se s tím mým obrazem stalo.“ Usmál se. „Opravdu?“ „Ano. Ten obraz dokončil za jediné odpoledne a o pár měsíců později ho prodal na nějaké společné vernisáži. Byl docela malý, asi tak třicet na třicet, takže za moc ho prodat nemohl. Netuším, kdo ho koupil.“ „Což znamená, že si můžete představit cokoliv,“ řekl, „ve svém domě ho může mít úplně kdokoliv.“ „Třeba má oblíbená hollywoodská herečka,“ řekla a ta představa se jí okamžitě zalíbila. „Co by ne?“ „Tak to vám děkuji, Jonathane, budu se teď kochat představou, jak můj portrét visí na zdi obývacího pokoje Angeliny Jolie.“ „Musím se vám k něčemu přiznat,“ svěřil se jí. „K čemu?“ „Koupil jsem váš obraz Lucase.“ Zrovna jedla salát. Opatrně odložila vidličku v obavě, že by ji snad mohla upustit. „Vážně?“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504698
„Před měsícem. Vystopoval jsem toho člověka, který ho koupil v dražbě, a byl ochotný ho prodat. Nejdřív to bylo trochu bolestné,“ připustil „vidět, jak nezdravě vypadal, všechny ty jizvy na jeho rukách. Ale pak jsem u toho obrazu strávil nějaký čas a zjistil jsem, že ho zbožňuju. Zachytila jste tam něco, co koresponduje s mými vzpomínkami. Visí u mě v bytě na Manhattanu.“ „Jsem ráda, že ho máte zrovna vy,“ konstatovala Olivia. Nikdy by si byla nepomyslela, že ji to tak dojme. Někdy v roce 2003 dorazil na oběd bez snubního prstenu. Se svou ženou Suzanne byl ženatý mnoho desítek let, ale Olivie nikdy neměla tu čest ji potkat. Kdy ho vlastně viděla naposledy? Uvědomila si, že už to musí být minimálně rok. „Nemáte prsten,“ podivila se. „Aha, ano.“ Na okamžik se odmlčel. „Rozhodl jsem se, že už je načase ho sundat.“ Z toho, jak se podíval na ruku, a z tónu jeho hlasu pochopila, že Suzanne zemřela. „To je mi líto,“ řekla. „Děkuji.“ Nesmělý, utrápený úsměv, ale to už upřel svou pozornost na jídelní lístek. „Omlouvám se, ale pořád pro mě není snadné o tom mluvit. Už jste tu někdy měla halibuta?“ Tři měsíce před tím, než ho zatkli, pozval Jonathan Alkaitis Olivii na plavbu na své jachtě. Psalo se září 2008. Plavili se z New Yorku do Charlestonu. Tehdy se poprvé viděla s Jonathanovou druhou ženou, Vincent, z níž se vyklubala milá dívka zručná v míchání koktejlů. „Je rozkošná,“ pověděla Olivia Jonathanovi, když zůstali po večeři sami na palubě. Vincent jim odešla umíchat pití. Už zapadalo slunce. „Že ano? Jsem vážně šťastný.“ „Kde jste ji vyštrachal?“ „V hotelovém baru v Britské Kolumbii,“ přiznal, „dělala tam barmanku.“
102
Ukázka elektronické knihy