rámů se odlupovala barva, mezi cihlami se drolila malta a skleněná tabulka ve starých dveřích byla naprasklá. Zaklepal jsem a chvíli počkal. Nikdo nepřišel, a tak jsem dům obešel dozadu, kde byl čtvercový plácek půdy ohraničený pletivem. Parcela byla rozdělená s geometrickou přesností a jakási žena tam právě plela jeden z bylinkových záhonů. Byla průměrně vysoká a měla na sobě lacláče. Když vycítila mou přítomnost, vzhlédla. Opatrně jsem zvedl ruku a zamával jí. „Hi,“ pozdravila dánsky a přívětivě se usmála, jako by byla na cizí lidi zvyklá. „Hi, goddag,“ odpověděl jsem a úsměv jí oplatil. „Taler de engelsk?“ „Ano, ovšem,“ přikývla. „Co pro vás můžu udělat?“ „Hledám Rasmuse Matzena. Bydlí tady?“ „Ano, to je můj manžel, ale zrovna není doma.“ „Aha, chápu,“ zamumlal jsem. „A nevíte, kdy se vrátí? Já jsem Jan Reyna. Má matka byla –“ „Lýdia.“ Jako by ji samotnou na okamžik překvapilo, že si to jméno vybavila. Vzápětí se však vráska na jejím čele vyjasnila a šok vystřídala nevěřícnost a zmatek. Znovu si mě důkladně prohlédla. „Min Gud… Nemůžu tomu uvěřit. Vy jste Jan. Já jsem Elna. Elna Eskildsenová.“ Odmlčela se, jako by čekala, že se mi to v hlavě spojí taky. „Ovšem, nemůžete si mě pamatovat.“ „Ne, promiňte.“ Mávla rukou. „Netrapte se tím. Byl jste moc malý. Měl jste sotva čtyři roky, když jsem vás viděla naposledy. Co vás sem přivádí?“ „No, chci se dozvědět víc o Lýdii,“ vysvětlil jsem. „A tak hledám lidi, kteří ji znali.“ Zavrtěla hlavou, jako by se pořád nemohla smířit s tím, že jsem se tam tak zčistajasna zjevil. „Nemůžu tomu uvěřit,“ zopakovala. „Pojďte dál, prosím.“ Ukázala na dům. „Nedáte si kávu?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504511
„Ovšem, tak,“ poděkoval jsem. „Kávu si dám rád, pokud vás tedy od něčeho neruším.“ „Nej, nej, jen pojďte dál. Prosím. Pojďte.“ Kuchyně byla vyhřátá kamny na dřevo a trochu ponurá, protože okna byla orientovaná na sever a moc světla dovnitř neproudilo. Elna přesto nerozsvítila. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl a na něm ležely hromady papírů, koš s brambory a dvě petrolejky. „Nejsme napojení na hlavní síť,“ prozradila mi, jako by čekala, že se na to zeptám. „Žádný benzin ani plyn, jen solární energie na pár nezbytností. Ale horkou vodu na kávu máme vždycky.“ Poklepala na smaltovanou konvici na plotýnce kamen. „Prosím, posaďte se. Kamkoli.“ Vybral jsem si místo u relativně vyklizeného kousku stolu. Elna během přípravy kávy bez ustání mluvila. Než se ke mně posadila se dvěma hrnky, už jsem věděl, že tu žije s Rasmusem Matzenem, že vedou malou biofarmu a že Rasmus občas pomáhá lidem se zakládáním jejich vlastních soběstačných statků. Elna učila lidi příst, a když jsem ji zastihl za domem, myslela si, že jsem se přišel zeptat právě na to. „Ale proto jste pochopitelně nepřijel,“ dodala na závěr. „Nevypadáte jako muž, který pěstuje zeleninu nebo něco vyrábí rukama.“ „Obávám se, že ne,“ přiznal jsem. „Vlastnoručně umím dělat jen chyby.“ Zasmála se. „Dnes ale ne,“ ujistila mě. „Přijet sem rozhodně chyba nebyla.“ Od začátku mi byla sympatická, nejspíš díky té neskrývané radosti z toho, že mě vidí. Teď se však posadila ke stolu a s mluvením byla řada na mně. Musel jsem jí vylíčit, kde žiju, a ve stručnosti jí povyprávět, kam mě vítr zavál od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy. „Můj otec Signar před pár týdny zemřel,“ uzavřel jsem vyprávění. „A když už jsem na Faerských ostrovech byl, rozhodl jsem se najít 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504511
pár lidí, kteří Lýdii znali. Já si toho z dětství – z doby, kdy zemřela – moc nepamatuji, ale dozvěděl jsem se, že prý navštěvovala Kolonii v Múli, a tak jsem chtěl vypátrat víc.“ Elna přikývla, jako bychom se tím vrátili k jádru pudla. „Já se s Lýdií seznámila v Kolonii, v sedmdesátém třetím,“ řekla. „Tam jsem potkala i Rasmuse. Strávila jsem tam půl roku a Lýdia u nás často pobývala. Občas několik dní, občas déle. A vy jste byl pochopitelně s ní.“ „Co tam dělala?“ zeptal jsem se. „Chci říct, jezdila jen na návštěvu, nebo se nějak i zapojovala?“ „Ach, ja, zapojovala se,“ ujistila mě Elna. „Byla velice… ehm… nadšená z toho, o co jsme se tam snažili. A jako Faeřanka nám občas vypomáhala s tlumočením, když jsme s místními potřebovali probrat něco kolem práce nebo jsme chtěli něco koupit. Některé ze skupiny učila faersky a taky pomáhala s vařením, zahradničením a zvířaty. Cokoli bylo třeba. Tak to u nás chodilo. Žili jsme ve skupině a každý přispíval svým dílem.“ „Myslíte si, že by s vámi ráda žila natrvalo?“ zajímalo mě. Elna se zamyslela a pak přikývla. „Nejspíš ano. V Múli vždycky působila šťastně, víte? Doma s vaším otcem asi šťastná nebyla.“ „Proč si to myslíte?“ Pokrčila rameny, jako by nechtěla vynášet soudy. „Jistá si tím samozřejmě nejsem. Vašeho otce jsem nikdy nepotkala, ale asi jim to moc neklapalo. Proč by jinak trávila tolik času s námi v Kolonii?“ „Byla jste v Múli až do konce?“ Zavrtěla hlavou. „Nej, jenom šest měsíců. Otec byl nemocný a já se musela vrátit do Dánska. Rok nato, když se Kolonie rozpadla, jsem se s Rasmusem znovu setkala a od té doby jsme spolu. Lýdii jsem pak už viděla jen tehdy, když za námi přijela do Christiánie, svobodného města v Kodani.“ Ten skok vpřed mě zarazil. „My jsme u vás ještě bydleli? Kdy?“ 100
Ukázka elektronické knihy