Ta část New Yorku tehdy ještě byla špinavá, samý sex shop a pornokino. Připadal jsem si jako De Niro v Taxikáři s tou výjimkou, že jsem absolutně miloval všechnu tu zvěř, kurvy a teplouše v téhle lidské zoo. S Kenem jsme šli skouknout film Hluboké hrdlo, o kterém jsem hodně slyšel. Byla to pecka. Newyorčani jsou sorta lidí sami o sobě. Zašli jsme si koupit nějaké jídlo do obchodu s lahůdkami. Byl tam takový výběr, že jsem se nemohl hned vybrat. Když na mě přišla ve frontě řada, nebyl jsem ještě rozhodnutý. Prodavač na mě zahulákal – „No tak, co je! Vypadni vodsud!“ – a začal obsluhovat chlápka za mnou. Příští večer jsem se vypravil sám do Studia 54. Tolik jsem o tomhle legendárním klubu, kde všechno je možné, slyšel a hádám, že jsem tajně doufal, že tam ulovím nějaký zážitek muže s mužem. Nestalo se, ale líbila se mi ta přímočará hedonistická disco nálada. Věděl jsem, že se vrátím. Po několika blažených dnech v New York City nastal čas vydat se na turné, které jsme zahajovali v Texasu. Delší vzdálenosti mezi destinacemi jsme létali a na kratší jsme si pronajímali auto. Rozlehlost Ameriky a překonávání časových zón nám dávaly trochu zabrat, než jsme si zvykli. Dělali jsme předskokany pro REO Speedwagon a Foreigner. Obě byly známé americké kapely, ale ani jedna mne příliš nenadchla. Tyhle pocity byly evidentně vzájemné, jelikož mimo pódium jsme je skoro neviděli a stěží s nima prohodili půl slova. Oni se s náma taky nemazlili. Nějací předskokani byli hodně dole na jejich žebříčku priorit, a bylo to znát. Při některých vystoupeních jsme mohli využít jen půl naší aparatury. Byli jsme na konci potravinového řetězce. Stejně – srát na to! Bylo nám to šumák! Byli jsme Judas Priest a měli jsme turné po Spojených státech! Prvních pět gigů bylo v Texasu, kde už jsme měli fanouškovskou základnu, hlavně proto, že místní rádiový dýdžej Joe Anthony si oblíbil Sad Wings of Desire a hrál to furt dokola. Když jsme šli na jeho pořad udělat rozhovor, byl tak nadšený, jako bysme byli Beatles. Na většině štací jsme nastupovali do děsivého ticha, zapli nástroje a pokusili se publiku ustřelit hlavy. Zpočátku bylo ohro-
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504234
mující ticho a nad hlavami davu se zjevila bublina – Kdo jsou kurva tihle chlápci? – a pak jsme si je získali čirou brutální silou a hlasitostí. Protože REO Speedwagon a Foreigner byly hvězdy, hráli jsme i pár obřích koncertů. V St. Louis jsme hráli pro 45 tisíc lidí a hlavní hvězdou programu byl Ted Nugent. Ted nastoupil na jeviště s hořícím lukem a šípy jako Tarzan, protože … no, to je prostě věc, kterou Ted Nugent dělá. Zdálo se, že dav se rozprostíral všude, kam mé oko dohlédlo – ale ten koncert jsem si neužil. Byl jsem nervózní a předcházející noc jsem toho moc nenaspal, a spalující slunce tak sálalo, že moje nohy v kožených kozačkách s ocelovou špičkou byly jako v ohni. Měl jsem pocit, že blouzním. Ale tyhle věci překonáte a já si vzpomněl na jednu věc, kterou jsem se naučil ve velkém wolverhamptonském divadle: Když hrajete představení, zkuste zaujmout chlápka v poslední řadě. Tak jsem skákal a mával a přeháněl každý pohyb, a zdálo se, že to fungovalo. Jezdit křížem krážem po Státech nás šíleně bavilo, ale nemohl jsem se dočkat, až budu zpátky v New Yorku, což byl náš přístav pro posledních pár koncertů celého turné. Přiletěli jsme 13. července 1977 a zažili nejnechvalněji proslulou noc v historii města. Jen co jsem se vrátil do našeho hotelu u Central Parku, v mém pokoji bez oken na dvacátém patře zhasla světla. Co to? Běžel jsem k požárnímu venkovnímu schodišti, kde jsem narazil na Iana a vykoukl jsem ven. Celé město bylo ve tmě. Byl jsem snad v nějakém surrealistickém snu? Za světla zápalek jsme doklopýtali po požárním schodišti až do přízemí. Když jsme se dostali dolů, hotelový bar byl už plný lidí. Někdo zajel autem až na chodník a dálkovými světly osvítil celou místnost. Pak jsme všichni začali pařit. Tohle byl typický New York: udělat si večírek uprostřed katastrofy. Město bylo už tak dost paranoidní kvůli sériovému vrahovi a ještě se to zhoršilo, když všude vypukly pouliční bouře a rabování. Celou noc jsme slyšeli výstřely a druhý den jsem se
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504234
dozvěděl, že na Broadwayi shořely celé bloky domů a více než čtyři tisíce výtržníků byly zatčeny. Glennův let byl později než ten náš a dorazil bledý jako stěna. Během cesty taxíkem z Kennedyho letiště viděl rabující lidi s basebalovými pálkami, jak rozbíjeli přední skla aut a okrádali řidiče v tunelech vedoucích z letiště. Glenn unikl nezraněn, ale byl dost otřesený. Druhý den se rozsvítilo a my ukončili naši šňůru v newyorském Palladiu, což byl totální mazec. Pak se nám dostalo ještě většího high. Arnakata nám zavolali z Londýna s neuvěřitelnou zprávou. Robert Plant slyšel, že Judas Priest dělají turné po Státech. Chtěli bysme Zeppelínům předskočit na dvou koncertech? Jestli chceme …? Kurva, co si myslí, že odpovíme? Byli jsme vzrušením celí bez sebe. Hrát se Zeppelínama v Americe… Bože, to bylo fakt z říše pohádek! Jediným zádrhelem byla logistika. Hrát se mělo na festivalu Day on the Green na stadionu v Oaklandu v Kalifornii. Zbýval do něj asi týden a nám nezbývaly skoro žádný prachy. Tak jsme odletěli do Kalifornie a pronajali si všichni dohromady jeden pokoj v zablešeném motelu na dálnici 405 blízko stadionu. Festival se konal v produkci Billa Grahama a dopředu jsme se těšili, že legendárního promotéra potkáme. Taky, že jo! V den prvního vystoupení jsme se povalovali v zákulisním prostoru s občerstvením pro účinkující. Glenn měl neomaleně nohy na jednom ze stolů. Když tu se objevil Bill Graham, dokráčel až k nám a smetl Glennovy nohy ze stolu. „Na co si to tady do prdele hrajete?“ zeptal se. Předpokládal, že jsme jen banda povalečů (bylo jasné, že je skvělým znalcem lidí). „To jsou Judas Priest, pane,“ informoval ho jeden z jeho sekuriťáků. Bill se omluvil a hned byl o poznání milejší. Poznali jsme ho docela dobře, a když jsme byli v Americe, staral se o kapelu vždy výborně. Koncert byl mimořádný, skutečně nadpozemský zážitek. Protože festival měl večerku brzo večer, hráli jsme v nějakou nekřesťanskou odpolední hodinu. Přes Oakland se často valí
99
Ukázka elektronické knihy