datel, jenž přišel na NKVD pro osvědčení o svém zdraví, již tímto faktem nepřímo dokazoval, že už je pravděpodobně sám nakažen. Ale připusťme, že podrobný rozbor krve neprokázal v organismu žádné známky infekce, že žadatel dostal ochranné očkování a odešel na neomezenou dobu do karantény. Do karantény? Nač? Aby nyní, když už konečně získal nesporné osvědčení o svém zdraví, mohl dostat ještě povolení k třídennímu přímému styku s pacientem, jehož pouhá existence se před chvílí zdála být na vzdálenost několika tisíc kilometrů nakažlivá? Sadistický a většinou definitivně odrazující paradox této situace spočívá v tom, že příbuzný na svobodě musí u výslechu na NKVD dělat vše, aby dokázal, jak velice povadl, zjalověl a uvolnil se jeho citový vztah k příbuznému v lágru. Je-li tomu tak, jaký má potom smysl podnikat dlouhou a nákladnou cestu za tímto příbuzným? Z tohoto začarovaného kruhu není východiska. Lidé chystající se na návštěvu do tábora s úmyslem se definitivně osvobodit od tohoto hrůzného života v polootroctví, v ovzduší neustálého podezírání a s vypáleným znamením spoluodpovědnosti za cizí viny dostanou povolení bez potíží. Jiní to buď vzdají a zachovají vězni věrnost mlčky, nebo se odhodlají ke krajnímu, zoufalému kroku – vypraví se do Moskvy shánět protekci. Nesmějí ovšem zapomínat, že až se vrátí z lágru do rodného města, neubrání se tak snadno mstivosti místního NKVD, které na cestě k cíli přeskočili. Těžko říct, kolik odvážlivců riskovalo tento způsob. Vzniká samozřejmě otázka, kde se berou ty monstrózní překážky a potíže, jestliže kontingent dělníků v táboře nucených prací je už naplněn a cestu k návštěvě vězně si každý musí platit z vlastní kapsy? Na tuto otázku se dá odpovědět pouze třemi domněnkami, z nichž jsou správné buď všechny, nebo aspoň jedna. Za prvé NKVD upřímně věří, že je úřadem na ochranu politického zdraví občanů Sovětského svazu. Za druhé se snaží izolovat svobodné lidi od podmínek života v pracovních táborech, a je-li to možné – přimět je nepřímým nátlakem k tomu, aby se svými uvězněnými příbuznými přerušili styky. A konečně za třetí vtisknout tímto způsobem důležitý trumf velitelům táborů, kteří často celá léta 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504042
vymačkávají z vězňů zbytky sil a zdraví jen tím, že jim ponechávají naději na brzké shledání s příbuznými. Ve chvíli, kdy se příbuzný, který přijel navštívit vězně, ocitne v sídle třetího oddělení, jež daný tábor spravuje, musí podepsat slib, že po návratu do místa bydliště ani slovíčkem neprozradí, co před dráty třeba jen zahlédl na druhé straně svobody. Stejný slib podepisuje i vězeň, tentokrát se už pod hrozbou nejvyšších měr nakazanija (včetně trestu smrti) zaručuje, že s příbuzným nebude mluvit o ničem, co se týká životních podmínek v táboře, a to jak jeho podmínek, tak jiných vězňů. Není těžké si představit, jak tento předpis ztěžuje navázat přímý a intimnější kontakt mezi lidmi, kteří se po mnoha letech odloučení poprvé setkají za tak nezvyklých okolností. Co vlastně zbývá ze vztahu mezi dvěma lidmi, když z něho vyškrtnou výměnu vzájemných zkušeností? Vězeň se nesmí zmínit ani slůvkem o tom – a jeho blízký se nesmí ani slůvkem zeptat – co se s ním dělo od chvíle, kdy byl zatčen. A pokud se změnil k nepoznání, pokud zhubl, předčasně zešedivěl a zestárnul nebo vypadá jako živá mrtvola, smí se jen obecně a stručně zmínit, že „byl trochu nemocný, protože mu podnebí v tomto kraji nesvědčí“. Tento předpis zakrývá mlčením kus jeho života, kus leckdy nejdůležitější, odsouvá ho do dávné minulosti, kdy byl člověkem svobodným a docela jiným, kdy necítil a nemyslel tak jako dnes, a staví ho do nesnesitelné situace někoho, kdo jen poslouchá – on, jenž by měl především mluvit, ba dokonce křičet! Nevím, zda všichni vězňové dodrželi slovo dané před návštěvou, ačkoli cena, jakou by museli zaplatit za jeho nedodržení, nabízí domněnku, že asi slib splnili. Blízkost příbuzného, který přijel do tábora na návštěvu, by sice mohla být určitou zárukou diskrétnosti, ale kdo může zaručit, že v malé místnůstce určené k společnému pobytu na návštěvy není odposlouchávací zařízení nebo že k štěrbině v tenké přepážce nepřiložil ucho úředník třetího oddělení? Vím jen tolik, že z domu svidanij bylo často slyšet pláč, a mám mnoho důvodů se domnívat, že právě ten bezradný křečovitý pláč uvolňoval ve chvílích nesnesitelného napětí z ubohých lidských pozůstatků v čistých vězeňských šatech všechno to, co vězňové nesměli vyjádřit slovy. Myslím, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504042
že i to je nutno považovat za určité plus těchto návštěv. Vězeň se nikdy neodvážil rozplakat v přítomnosti svých druhů, ale z častého pláče ze spaní v baráku vím, jakou úlevu slzy někdy přinášejí. V tom vzduchoprázdnu, jež v domu svidanij vytvářela vězňova zapečetěná ústa, se vězeň i návštěvník pohybovali poslepu jako milenci, kteří v době dlouhého odloučení ztratili zrak a bojácnými dotyky rukou se ujišťují o své hmatatelné přítomnosti až do chvíle, kdy se konečně naučí nazpaměť nové řeči svých citů – a kdy se musejí znovu rozloučit. Proto se často stávalo, že vězňové, kteří se vrátili z domu svidanij do zóny, byli zamyšlení, zklamaní a ještě sklíčenější než před návštěvou. V knize I Chose Freedom vypráví Kravčenko, že jedna z jeho přítelkyň dostala po značném úsilí (za slib, že bude spolupracovat s NKVD) povolení navštívit manžela v táboře na Urale. Do malé místnůstky na strážnici přivedli starce v hadrech, ve kterém mladá žena stěží, až teprve po několika minutách poznala svého manžela. Věřím, že zestárnul a změnil se, ale nechce se mi věřit, že na sobě měl hadry. Nemohu ovšem kategoricky tvrdit, jaké byly poměry v táboře na Urale, odpovídám jen za to, co jsem sám viděl, slyšel a prožil v táboře u Bílého moře, ale mám dojem, že všechny tábory nucených prací v sovětském Rusku – i když se v lecčems mezi sebou lišily – měly jednu vlastnost společnou a jaksi shora přikázanou: stůj co stůj se snažily před svobodnými lidmi zachovat zdání normálních závodů, které se od určitých úseků průmyslového plánu plněného na svobodě liší jedině tím, že místo obyčejných dělníků zaměstnávají vězně, ovšem platí je a nakládají s nimi – to je jasné – o něco hůř, než kdyby pracovali z vlastní vůle, a ne z donucení. Před příbuznými, kteří přijeli na návštěvu, nebylo možno skrýt, v jakém jsou vězni fyzickém stavu, ale alespoň zčásti bylo možno skrýt způsob, jakým se s nimi v táboře nakládalo. Den před návštěvou musel každý vězeň do lázně a k holiči, své hadry odevzdal do skladu obnošeného šatstva a dostal na tři dny čistou lněnou košili, čisté podvlékačky, nové vatované kalhoty a bundu, neobnošenou ušanku a prvotřídní válenky. Této povinnosti byli zproštěni jen ti vězňové, kteří v táborovém kufříku uchovávali pro tento 99 Ukázka elektronické knihy